Milenecký zpravodaj

MILENECKÝ ZPRAVODAJ
Občasník o událostech v levandulové vinotéce aneb Co se přihodilo v lednu a únoru 2015
CESTA DO FRANCIE A ZASE ZPÁTKY
„Vezměte jako tlumočnici mě a místo přes Belgii, kde byste vyzvedávali tetičku, můžete
jet rovnou.“ Organizátor Ondra se zamyslel a řekl, že návrh projedná s ostatními
účastníky zájezdu.
A tak to celé začalo.
Na následující organizační
poradě byl stanoven termín –
odjezd 6. února odpoledne od
vinotéky U milenky v Obloukové
ulici. A kampak že to
pojedeme? Do Francie. Cílovou
destinací je Aniene v Laguedocu,
vinařství Mas de Daumas
Gassac, kde nás budou očekávat
s otevřenou náručí. A cestou se
ještě stavíme v Avignonu,
Chateauneuf-du-pape, projedeme
Provence po úpatí
pahorkatiny Luberon a Ventoux,
budeme se zkrátka toulat
tímhle pro vinaře a vinárníky
rajským krajem.
Detaily celé cesty se do
odjezdu několikrát měnily,
například ubyl jeden šofér,
přesunul se den návštěvy ve
vinařství v Languedocu, ale
úmysl zůstal beze změny, takže
se v pátek 6. února po 15.
hodině vyjelo z Obloukové na
Plzeň a dál.
Ve vozidle jsme byli tři: šofér
a majitel vozidla Honza,
iniciátor výletu Ondra a já,
Zdena tlumočnice z francouzštiny.
Vlastně jsme byli
čtyři – nesmím zapomenout na
ženský hlas z navigace, hovořící
anglicky a svádějící nás
neustále z přímé a rychlé cesty
na jakési prapodivné zkratky či
vyhlídkové okruhy, které ovšem
byly delší a méně pohodlné,
zatímco my bychom nejraději
setrvali na dálnici, abychom se
co nejrychleji dostali co nejdál.
Díky jednomu takto vyprovokovanému
sjezdu z dálnice
ještě v Německu jsme se
zatoulali ke Kauflandu, kde
jsme nakoupili něco zásob na
večer včetně několika lahví
moselského gewurztramineru a
rýnského rieslingu, což se
později ukázalo jako velmi
užitečné, protože obě vína byla
výborná. Ochutnali jsme je v
hotelu La Fontana nedaleko
Saarbruckenu, kde jsme se
utábořili na noc, protože šofér
je taky jen člověk a je-li jen
jeden, musíme si ho hýčkat a
dopřát mu odpočinku.
Druhý den jsme nabrali směr
Dijon, Lyon, Avignon a vyrazili.
Nedá se svítit, Francie je
velká země a vzdálenosti mezi
městy se s českými nedají srov-
nat. Vyjeli jsme něco po deváté,
v Dijonu jsme byli na oběd –
v hospodě U dvou kohoutů
(Aux 2 coqs) jsme výborně
pojedli magré de canard, v supermarketu
nakoupili zásoby na
večer a než jsme se nadáli,
večer byl tu a my akorát tak
dojeli do Avignonu. Honza byl
sice vybaven seznamem hotelů
uvnitř hradeb, kde by stálo za to
se ubytovat, ale ukázalo se, že
do některých ulic se prakticky
nedá vjet a kam to jde, tam zase
není kde zaparkovat.
Nakonec jsme našli poměrně
levný Ibis vně hradeb a tam
spočinuli na noc.
Když jsme ráno vykročili na
prohlídku Avignonu, zaskočil
nás vítr, ba co dím, vichr, který
vanul v ulicích.

Usoudili jsme, že v únoru je
to možná v těchto končinách
normální, hlavně že jinak svítilo
slunce a nebe bylo vymetené do
modra. Prošli jsme branou do
historického centra, ulicemi a
uličkami jsme se dostali až na
náměstí s karuselem – podle
instrukce, kterou měl Ondra od
svého dodavatele, jsme si měli
v tamější cukrárně dát levandulovou
zmrzlinu.
Cukrárnu jsme našli, ale nádoby
na zmrzlinu zely prázdnotou,
nebyla ani vanilková,
natož pak levandulová. Pokračovali
jsme tedy až na
náměstí s papežským palácem,
obvykle je plné turistů a života,
ale tentokrát tam jen fičelo.
Pohled na palác je ovšem
impozantní za všech okolností.
Další ulička nás zavedla k
bistru, kde jsme se s Ondrou
občerstvili pivem a pastisem,
Honza se musel spokojit s
pramenitou vodou bez bublin.
Z Avignonu jsme zamířili do
Châteauneuf-du-pape, vesnice
to nevelké, zato převelice
slavné díky svým vinicím
plodícím mimořádně zdařilá
vína. Tabule hlásající, že jsme
na místě, se tyčila vedle
neuvěřitelně kamenitého vinohradu
– Ondra si musel vzít
jeden ze šutrů s sebou do
vinotéky, aby všichni viděli a
uvěřili. Pohyb po volném prostranství
ztěžoval všudypřítomný
vichr, div nás s Ondrou
nepovalil, což je při našich
tělesných proporcích co říct.
Vesnice ovšem působila
pustým, vinařství, která jsme
míjeli, až zabedněným dojmem.
I Muzeum vinařství bylo
zavřené, tak jsme pokračovali v
průzkumu až na náměstíčko s
kašnou, kde jsme objevili
otevřenou restauraci. Ukryti před
větrem jsme si užívali:
francouzská kuchyně byla
výborná a když jsme si namísto
kávy objednali druhou láhev
chateauneuf-du-pape, paní
hostinská si nás viditelně
oblíbila. Dokonce nám doporučila,
kam se máme vydat,
abychom našli otevřený vinný
sklep. Jmenoval se le Petit Serre
a byl nedaleko, vlastně jsme z
náměstí jen zahnuli za roh. Paní
majitelka nás pěkně uvítala a
pozvala na degustaci.
Kromě vín místní provenience
měla i ukázky produkce z
regionu Côte-du-Rhône a k tomu
všemu k zakousnutí krajové
speciality – sýry kozí i kraví,
klobásky s olivami i bez nich
atd. Ochutnávali jsme pilně a
poté i pilně nakupovali, slavné
osobnosti francouzského humoru
v podobě figurek na pultě i
papežové v rámu nám pochval-
ně kývali a atmosféra byla jak
jinak než přátelská. Paní
majitelka se svěřila, že vína do
svého sklepa si sama vybírá a
nakupuje od vinařů, takže tu
samozřejmě nemůžeme nalézt
všechno, co se zde vyrábí, ale
podle ní to nejlepší. Při loučení
nás nasměrovala k hotelu, kde
budeme určitě dobře spát, a my
zamávali a odjeli.
Hotel jsme našli, ale
neprodyšně uzavřený. Telefonní
číslo na dveřích sice
bylo správné, ale jeho majitel
nás pokáral, proč jsme se
neozvali před týdnem třeba
přes internet nebo aspoň
včera. Když jsme reagovali,
že včera jsme neměli ani
tušení, kde dnes skončíme,
kontroval, že to je chyba,
protože v tomto ročním
období se v tomto kraji
hotely zavírají, neb jest po
sezoně.
Tuto skutečnost potvrdil další
hotel u cesty, kde sice lidé byli,
ale hosty nepřijímali. Sezona
prý začne koncem března a
koncem září zase ustane. Ale
pan hoteliér nám doporučil
městečko Cavaillon, tam prý
něco otevřeného určitě najdeme.
A měl pravdu. Hotel byl
s uzavřeným parkovištěm,
pokoje s výstupem na rozlehlou
terasu, dole vedle bistro, kam
jsme si zašli na pivo před
večeří. Na tu jsme se vskutku
těšili, zvláště pak Honza,
protože v plánu byla ochutnávka
dnes zakoupených vín a
on jako zodpovědný šofér si
jich přes den moc neužil.
Prozradím-li, že vypitých lahví
bylo pět a při čtvrté jsme už
zpívali, jistě se nikdo nebude
divit, že jsme všichni spali
báječně.
Z Cavaillonu jsme se druhý
den vydali do Bonnieux na úpa-

tí Luberonu. Tam leží vinařství,
z jehož produkce si ve vinotéce
U milenky užíváme řady
skvělých vín – např. právě
Luberonu. Provencalská údolí
kolem cesty byla pokrytá
sněhem, což byl poněkud
zvláštní obrázek, když si člověk
uvědomí, jak je tahle oblast v
létě horká a suchá. Ale nebe
bylo stále modré, vítr žádný –
mimochodem to, co nás včera
málem srazilo s nohou, byl tak
řečený mistrál, vítr pro kraj
typický, 120 km v hodině.
Bonnieux je městečko, kterým
se tu říká village perché a jež se
pnou do vršku na strmých
stráních. Poněkud jsme se tu
zamotali, zastavili jsme tedy,
abychom se zeptali dámy, která
právě zamykala dveře jakéhosi
krámku, kudy kam. Prosté
zastavení se změnilo v nákup
regionálních medových potravin,
neboť právě to se v onom
krámku prodávalo a paní jej
ráda zase odemkla. Odnášeli
jsme si levandulový med,
medovou hořčici, vonný sprej...
a konečně i radu, kde najdeme
vinařství.
Budova to byla reprezentativní,
ale zavřená. Nebyla ale
tak docela pustá a na přítomný
personál zapůsobilo jméno je-
jich klienta a Ondrova dodavatele
natolik, že nám
otevřeli a dokonce i nalili,
abychom ochutnali, co ještě
neznáme. Například Ventoux,
kteréžto víno prodávají i v
mých oblíbených pětilitrových
drabicích s pípou – nedalo se
nekoupit. Honzu zase zaujala
vína s různou exotickou příchutí
– ta jsme, pravda, neochutnali,
ale dostalo se nám výkladu, že
jsou to vína bez alkoholu, která
vznikají převařením vín klasických
a přidáním různých
vonných esencí. Používají se
hlavně do různých aperitivů a
koktejlů. Honza se rozhodl jed-
no použít jako dárek pro tchýni.
Nutno poznamenat, že Ondrův
dodavatel je zde opravdu dobře
zapsán, protože na všechny
nákupy jsme tu obdrželi pěknou
slevu.
Na tomto místě odbočím
zpět k úvodu svého vyprávění.
Když jsme domlouvali
návštěvu ve vinařství
Mas de Daumas Gassac,
stanovili jsme předpokládanou
dobu svého příjezdu
na něco málo po poledni.
Jenomže poledne odbilo
právě v Bonnieux, odkud
bylo do Aniene ještě pěkně
daleko. Nezbývalo než se
opět vydat na cestu. Samozřejmě
že jsme nejeli hladoví,
kousek za Bonnieux
pod velikou skálou byla malá
restaurace, pojedli jsme basse
cote s fazolkami a svěřili se
do péče naší anglicky hoořící
navigace, nechť nás dovede
nejkratší cestou do Languedocu.
Ta ale nedala jinak,
než že musíme přes Montpelier,
roz-lehlé město s deseti
kruhovými objezdy na sto
metrech silnice. Přiznám se, že

jsem z toho věčně opakovaného
„na nejbližším objezdu první,
druhý, třetí výjezd“ měla hlavu
jak pátrací balon. Měla bych to
vlastně napsat anglicky, ale
tímto jazykem nevládnu.
Do Aniene a posléze do
vinařství jsme přijeli kolem
šesté hodiny, kdy tu obvykle
končí pracovní i návštěvní
doba. Naštěstí pro nás brány
zůstaly otevřené, byli jsme stále
ještě očekáváni, Emilie se velmi
radovala, že jsme živi a zdrávi a
ze všeho nejdřív zavolala do
místního hotelu, zda se tam
můžeme na noc ubytovat,
abychom měli o starost míň a
mohli se v klidu věnovat
exkurzi a ochutnávce. Nejstarší
vinice v záři zapadajícího
slunce byla velmi fotogenická
stejně jako budovy vinařství
obklopené cypřiši a dalšími
stromy. Na jaře prý jsou krásné
zvláště ty ovocné, celé údolí
prozáří a provoní. V únoru jsme
ale o podobné zrakové zážitky
ochuzeni, ještě že si to
vynahradíme zážitky chuťovými.
Ještě malinko k vinařství
samému: bylo založeno v
roce 1972 manželi, kteří do
té doby o pěstování vína
nevěděli nic, ale zahleděli se
do farmy (v místním dialektu
Mas) v této lokalitě a
rozhodli se zde usadit.
Jelikož k farmě patřily
pozemky, pozvali si odborníka,
profesora z Montpelier,
a ten jim sdělil, že zdejší
půda vytvořená kdysi působením
ledovců se k ničemu
jinému než k pěstování vína
nehodí.
Pustili se tedy do díla a v roce
1978 měli první ročník. Emilie
při svém vyprávění zdůraznila,
že zdejší vinice nejsou
ošetřovány chemicky a mají je-
ště jednu specifičnost: jsou
zvelké části umístěné na
pasekách uprostřed garrigues –
místních lesních porostů, takže
hrozny čerpají výživu nejen z
výborné půdy, ale i ze svěžího
vzduchu prosyceného vůní
květin a stromů.
Ve sklepě jsme pak viděli
tanky s úrodou z roku 2014,
soudky s ročníkem 2013 i láhve
uložené podle ročníku od po-
čátků vinařství. Uchovávají je
takto proto, aby mohli sledovat,
jak se jednotlivá vína vyvíjejí v
čase, jak se mění jejich
charakteristiky i třebas v
návaznosti na objem láhve –
nejlépe se jim prý daří v těch
největších.
A pak už se ochutnávalo a
ochutnávalo, začalo se perlivým
„dámským“ vínem a pokračovalo
přes bílá a červená až z
pálence, eau de vie, jak jinak
než z vína. I na nákup došlo, v
kufru auta přibyly další bedýnky.
Hotel v Aniene jsme našli bez
navigace, ráno jsme se pak
dověděli, že jsme tu byli
jedinými zákazníky. Oškrabali
jsme jinovatku ze skel vozidla –
i v Languedocu nedávno nasněžilo
a tentokrát i malinko
přimrzlo – a vyrazili na zpáteční
cestu. Z té jsme ještě poněkud
odbočili, to když jsme zjistili,
že asi šest kilometrů od silnice
se nachází moře. Neodolali
jsme a sjeli do městečka
Palavas, letního letoviska, které
nebylo prázdné ani v únoru, jen
na písku pláže si děti hrály v
kulichách s bambulemi a po
nábřeží chodili lidé v zimnících.
Sluníčko ale svítilo, v zahrádce
na pláži jsme si dali vínko a
zaposlouchali se do koncertu
žluté a modré v podání slunce,
písku, nebe a moře.
Všechno ale má svůj konec,
příjemně naladěni jsme nastoupili
do vozu a vyjeli teď už
opravdu v obráceném směru:
Avignon, Lyon, Dijon... Ještě
nás zastavila jedna noc v
Německu, útočiště nám poskytl
hotel Akropolis nedaleko La
Fontana (ten byl plný). Zprávy
z domova strašily chumelenicemi
a náledím, ale naštěstí
pro nás se všechno zlé odbylo,
když jsme si užívali sluníčka ve
Francii, takže dálnice od hranic
k hranicím byla suchá a sjízdná.
Ba co víc, když už jsme fičeli
kolem Plzně na Prahu, roztrhaly
se mraky a vykouklo modré
nebe se sluncem. Ať si někdo
zkusí tvrdit, že jsme to nebyli
my, kdo je spolu s výborným
vínem z Francie dovezl až k
nám.
zb

Malá fotoreportáž k předcházejícímu článku, aby si užili i ti, kteří nemají
facebook a nemohli si fotoseriály prohlédnout na profilu vinotéky.
Komentáře netřeba, jen ten mistrál není vidět
Po degustaci opouštíme sklep...
Provence pod sněhem se hned tak nevidí.
Z tohoto vinařství k nám přitéká např. luberon.
Láhve různé velikosti, víno ve všech stejně pěkné.
Vinice v Mas de Daumas Gassac

HURÁ DO PYŽAM A K MILENCE!
Pyžamová párty: pozvánka na akci slibuje za drobný
peníz vstupného ochutnávku grepového a čokoládového
vína a bohatou tombolu. To už stojí za tu námahu podívat
se do prádelníku, no ne? Nemáte-li pyžamo, poslouží
cokoli, v čem se dá spát: delší tričko, kratší tričko, dišdaša
(orientální košile, která vypadá jako noční, ale je to
arabský mužský oděv denní), trenky, někdo spí úplně bez,
takže vlastně kostým zcela přirozený a bez výdajů...
14. února se v Obloukové
očekával pyžamový rej a
bujné veselí, leč sestava
účinkujících byla spíše komorní.
V příjemně vy-topené
části zvané U milenky seděli
v nočním úboru jen dva,
další dvojice se účast-nila
taškařice jen z části – a to až
při samotném sou-těžním
defilé pyžam.
V části U milence seděl
platící účastník bez kostýmu
a mezi oběma salonky
pobíhal Ondra řádně nočně
vyšňořen.
Komorní sestava nebránila
dodržení programu. Grepové
víno bylo lahodné, dalo by se
dobře pít v letním žáru,
čokoládové překvapilo –
zvláště když jsme si přečetli,
že onu příjemnou příchuť
tvoří 0,06 % čokoládového
aromatu! Tak trochu hříčka,
ale proč nepotěšit
chuťové kanálky byť jen iluzí.
Soutěž kostýmů v celkovém
počtu čtyř vyhrála s
jasnou převahou dáma, která
předvedla pěkné černé
tílko na tílku velmi sošném,
takže porota tvořená dvěma
muži bez kostýmu měla
vcelku snadnou volbu.
Zato při tombole si užili všichni,
díky nevelkému počtu přítomných
vyhrával každý. Pravda, některé
ceny vzbuzovaly rozpaky: boa
trousící červená brka po podlaze,
roura-koleno ke kamnům – kdo z
nás má v bytě kamna,že , nádobka na
mléko ve tvaru krávy (nebo nějakého
podobného tvora, bylo to těžko k
rozpoznání), vyšívané prostírání ve
tvaru květiny...
O jiné se pak naopak licitovalo:
sada skleniček na panáky, postmodernistický
obraz neznámého
autora, sady her stolních i jiných,
štětka na čištění klozetu. Samozřejmě
nechybělo víno bílé i
červené. Sotva tombola vydala, co
měla, objevil se ve dveřích hudebník,
po kratším přemlouvání se
chopil nástroje a pyžamová párty
skončila zpěvem. Lepší konec si
organizátor ani nemohl přát.
zb

Opět přinášíme i pár fotek, které se na stránku s článkem nevešly, ale o které vás
nemůžeme ochudit. I když nás bylo málo, byla nálada uvolněná, hudba hrála, co
se od ní chtělo, a víno bylo, jako u Milenky vždy, výborné!
Ondra byl těžký favorit,
ale vedle Evičky neměl šanci.
Ceny z tomboly se některým ani nevešly na stůl,
takže je vnucovali sousedům.
Cyril potěsil Krylem a dalšími písněmi.
Že by už příprava na čarodějnice?

To všechno se tedy konalo. A co je před námi? Nejprve trocha nostalgie.
Pamatujete?
Vzpomínka na MDŽ
Vždy 8. března se pořádala ve fabrice (v kan-celáři,
v družstvu – dosaď dle vlastní zkušenosti) velkolepá
opičárna. Napřed promluvil soudruh ředitel.
Vyzdvihl zásluhy žen o rozvoj podniku a se slzou v
oku pravil, co bychom si bez vás, soudružky, počali.
Předseda závodní výbor Rohatého hnutí pak začal
rozdávat tu kapesníky, tu utěrky či bonboniéry a
obligátní karafiáty.
A teď aktuálně:
Pak nastala bohapustá ožíračka a podnapilí
účastníci mužského pohlaví za řevu oplzlých
písní sahali svým stejně ožralým kolegyním
pod sukně. Všichni blili, jenom soudruh ředitel
zvracel. Tajené mimomanželské styky v ten den
obsadily přilehlé kanceláře (někteří ten den
přišli vybaveni dekami, protože v kanclu bylo
jen lino). Druhý den bylo všem blbě....
Ano, MDŽ i letos připadá na 8. března. My ale
budeme slavit už v předvečer v sobotu 7. března. A
v neděli se pěkně vyspinkáme. Proč si nepřipomenout
dobu, kdy byly všechny ženy obda-rované
symbolicky karafiátem?...
Přijďte mezi nás zavzpomínat na tento sváteka
dámy ať se nechají potěšit malou pozorností
(to je, pánové, samozřejmě pokyn pro vás a
vaši fantazii). Formální oděv vhodný k této
události je vítán (viz malá nápověda). Pro
nejlepší kostým je připraveno překvapení.

ještě něco málo pro inspiraci

Milenecký zpravodaj
občasník levandulové vinotéky
Vydavatel:
Odpovědná redaktorka:
Ondra
Zdena
Dáno do tisku: 26. 2. 2015
Jelikož občasník není evidován Ministerstvem kultury, je to vlastně samizdat a jeho šíření je možné
jen v prostorách levandulové vinotéky v Obloukové ulici.