Čtverec 5

OBSAH
2. Postřehy
3. Pofestivalová deprese
5. Lingvok: Feminismus
6. Central European Jamboree 2016
9. Lodičky
11. Rozhovor se Štěpánem Krňoulem
15. Rychlá móda
18. Dívka beze jména
Vážení čtenáři,
každý šéfredaktor přistupuje ke svému editorialu jinak.
Někteří se jím pokoušejí zachránit svět, jiní
jím jen vyplňují prostor a ti nejmoudřejší vědí, že
ho stejně nikdo nečte. V tomto editorialu bych se s
vámi rád podělil o jeden z nejlepších vtipů poslední
doby:
Přijde chlap s kačerem na hlavě k lékaři.
„Jak vám mohu pomoci?“ ptá se lékař.
Kačer na to: „Mohl byste mi vyndat toho chlapa
z pozadí?“
Přeji příjemné čtení.
Šéfredaktor: Lukáš Vacek
Redaktoři: Marie Kaiserová,
Jan Sýkora, Vojtěch Štajer, Jakub Jelínek,
Ondřej Čechura, Lukáš Funda
Korektorka: Marie Kaiserová
Grafická úprava: Lukáš Vacek
www.facebook.com/ctvereczla
www.axa2016.wordpress.com
Lukáš Vacek
šéfredaktor

[postřehy]
[postřehy]
Ondřej Čechura
Vojtěch Štajer
Jan Sýkora
Marie Kaiserová
Lukáš Funda
Jakub Jelínek
Minimalismus
Mě to baví
Jiřík Uličník
Méně je někdy více
Lenost
O
Vegetariánství je blbost – potravní
řetězec je jasný – silnější sežere
slabšího – takto funguje evoluce
a my jsme na vrcholu. Homosexualita?
Um, vážně? Podívejte se, je to snad
opět ‘evolučně’ přirozené? Může
mít dítě přirozené vnímání, když
vyrůstá v homosexuální rodině?
Může, ale ve většině případů ne.
Všichni jsme stejní – tak proč jsme
barevně odlišení? Feminismus… ne,
nebudu pokračovat – co kdybychom
přestali ukazovat jeden na druhého,
začali si všímat více kladných věcí
a byli chvilku v klidu? Asi to nejde
– když už není světová válka, tak
se do všeho musíme s**t – je přece
2016… Kecám – pointou je, že mě
to baví do vás rýpat, ale navrhuji
jednoduché řešení pro světový mír:
přečtěte si podtržená písmena.
Jiří Ovčáček je nevšedním hrdinou
naší doby a současné společnosti.
Jeho nejsilnější zbraní je Twitter.
Od začátku své kariéry mluvčího
prezidenta republiky na svém účtu
zveřejnil neskutečných 2606 tweetů
a bezpochyby se řadí k nejvlivnějším
osobnostem na Twitteru. Každý
pátý je ofenzivní – stejně jako
naše horoskopy. Pražská kavárna,
fašizující se oponenti a další,
ti všichni jsou pro něj, pana
nejlepšího prezidenta a celou naši
překrásnou republiku alarmujícím
nebezpečím. Jiří Ovčáček si při
svém studiu na biskupském gymnáziu
obarvil vlasy nazeleno, dnes
v době sociálních sítí zřejmě
chápe, že jsou i snadnější způsoby
zviditelnění.
Tohle je problém, který mě sice
dlouho a intenzivně pálí, leč nejspíš
nevydá na článek plného rozsahu,
proto skončil ve sloupku. Často si
při psaném nebo mluveném projevu
ve snaze působit vzdělaně ještě víc
zavaříme, než kdybychom se drželi
při zemi; ještě horší je, když se
takového faux pas dopustí například
politik ve veřejném vysílání. Proto
tě, drahý spoluobčane, prosím: nedělej
z potenciálně potencionálně
a z bych by jsem - to by jsi ze
sebe potencionálně mohl udělat
kompletního vola.
Šel jsem ze školy do našeho
studentského bytu. Mým spolubydlícím
byl náš šéfredaktor. Seděl
u počítače, mlčel a neodpovídal.
Když jsem vešel do koupelny, mé
tělo vypadalo jako podvyživené tělo
somálského dítěte. Spadl jsem do
vany a tím se probudil.
Takhle nějak vypadal můj nedávný
sen. Neví někdo, co to znamená?
[]
[]

[lingvok]
Feminismus: „Neholíme si nohy a nenávidíme chlapy!“
Pofestivalová deprese
Neříkám, že nejsou horší věci, ale deprese po nějaké skvělé
akci je vždycky nepříjemná. Člověk přijede ze sluníčkem
prozářené akce zpátky do svého rodného šedivého města a na
ulicích ho místo zvláštních a originálních lidí míhají masy
lidí se stejným kyselým výrazem. Většina akcí ještě k tomu
končí v neděli, takže člověk přijede domů s vědomím, že za
několik hodin bude muset vstát a jít do školy. Načež si musí
projít několika okamžiky vzpomínání na to, co všechno zažil.
Asi před třemi hodinami jsem se vrátil z festivalu v Bechyni
a skutečně to není hezký pocit. Proto sem vložím několik
fotek, abych si zlepšil náladu a vytvořil alespoň nějakou
představu o tom, co na festivalech děláme.
[jakub jelínek]
[]
Mohla by být zajímavá sociální
studie, co se různým lidem vybaví,
když uslyší slovo feminismus. Zejména
v naší zemi, možná se dá
říct ve střední Evropě, kde je
společnost stále z velké části
postavená na patriarchálních základech,
má totiž tohle slovo poměrně
negativní konotace. V mysli
se nám často vynoří jakási mlhavá
představa o povykování věčně nespokojených
ženských, které by
chtěly ovládnout svět a zničit
chlapy. Racionálně uvažující člověk
takovou představu pravděpodobně
vzápětí zavrhne a začne přemýšlet
v adekvátním kontextu. Daří se nám
to ale docela? A co je to vlastně
adekvátní kontext?
To, že se feminismus vyvinul
z tzv. ženského hnutí, usilujícího
o alespoň částečné zrovnoprávnění
žen, kolem poloviny 20. století,
máme obvykle tak nějak v povědomí.
Dnes mají ženy volební právo
a ústava jim zaručuje stejné zacházení
jako mužům. Co se týče
zákonné formy, dosáhlo tedy hnutí
feminismu víceméně svého. Na druhou
stranu, právě ten lehce zesměšňující
pocit, který v nás slovo
feminismus může vyvolat, je možná
jakýmsi rudimentem méněcennosti,
na jakou měly být ženy zvyklé.
Častým jevem je právě výše zmíněné
parodizující vnímání pojmu. Ve
„Feminismus je teorií politické, ekonomické a společenské rovnosti
pohlaví.“
– zdroj: Merriam-Webster’s Learner’s Dictionary
skutečnosti jde o jev zažitý, vznikající
možná až odmítavým postojem
k myšlence úplné rovnoprávnosti
pohlaví a její bagatelizací tím,
že ideál trochu „přepálíme“, aby to
prostě znělo jako nerealizovatelný
blábol.
Feminismus ve skutečnosti požaduje
rovnost lidí, což se zdá být něčím
pro demokratickou společnost, za
niž se hrdě prohlašujeme, tak esenciálním,
že by se chtělo ptát, proč
vlastně feminismus potřebujeme. Je
pravdou, že ve společnosti je rovnost
vnímána mnoha způsoby, a tedy
i feminismus, touha po rovnosti,
má mnoho různých interpretací –
od již zmíněného volebního práva
a rovnosti před zákonem přes možnost
mateřské dovolené pro muže
a právo ženy chovat se stejně jako
muž bez toho, aby byla společensky
odsouzena, až po zrušení různých
tvarů slov označujících například
povolání (např. učitel/učitelka).
Feministické hnutí je dnes v takovém
rozmachu, že do sebe pojme celé
spektrum různě vygradovaných
výkladů.
Zvláštní takovou kapitolou je odnož
feminismu, která už se nezajímá
ani tak o rovnost mužů a žen,
jako o rovnost pohlaví ve smyslu
pohlaví jako indikátoru určeném
sexuální orientací (tedy například
transsexual asexuálů a podobně),
a dokonce otázku pohlaví vymazává
úplně a mluví o rovnosti lidí jako
takových. Toto pojetí feminismu
se masově rozšířilo především ve
Spojených státech a je pravda,
že s původem slova feminismus
(z lat. femina = žena) už přímo
nekoresponduje.
Problémem feminismu v dnes časté
zpopularizované formě je to, že
trend (neboť feminismus v sobě
v téhle podobě nese aspekty trendu)
se mnohem snáz začne samoúčelně
vyvíjet libovolným směrem, než jak
by to mělo být u hnutí založeném na
ideálu, což může vést k přeexponované
verzi feminismu – k verzi, kdy jsou
menšiny jaksi vyvyšované oproti
většině. Právě tohle bývá nejčastěji
parodovanou a vysmívanou myšlenkou,
zdánlivě s feminismem související.
Ve skutečnosti je to ale něco, co
ze samotné svojí podstaty popírá
definici feminismu jako ideologie
rovnosti a tolerance. Byla by
škoda, abychom si možným extrémním
výkladem myšlenky nechali zkazit
vnímání myšlenky samotné, která
je ve své podstatě myšlenkou
velmi ušlechtilou a nezbytnou pro
fungování současné společnosti.
[marie kaiserová]
[]

Jak už název napovídá, jedná se o setkání skautů střední Evropy (k tomu si brzy povíme
víc). Koná se každé dva roky a tentokrát organizační soutěž vyhrálo Polsko, konkrétně
Vratislav (polsky Wrocław).
[]
Pro nás výprava začala už 2.
srpna večerním srazem v Plzni na
„nádru“, odkud jsme se dopravili do
Prahy, abychom mohli nastoupit na
mezistátní polský autobus. V Praze
jsme měli nějakej čas, tak jsme se
skočili podívat na večerní Václavák,
kde jsme poseděli, poklábosili
a během půl hodiny jsme už šli
pěšky na Florenc, odkud nám jel
tzv. Polski bus přímo do Vratislavi.
Jelikož jsme jeli s polskou společností,
měl jsem trochu obavy,
ale nakonec cesta proběhla bez
větších komplikací. V busu se
dalo i pár hodin zdřímnout, ale
po vypakování z autobusu přišel
zvláštní pocit. Najednou je 4:40
ráno, vy jste zhruba 350 kilometrů
od domova v zemi, kde ve volné
přírodě žijí bizoni, a ve městě,
kde je nejstarší hospoda v Evropě.
Lidé tu mluví zvláštní kombinací
ruštiny a staročeštiny, požívají
se tu písmena jako přeškrtnuté l –
ł – a nejčastější souhláska je tu
dvojité w. Nějak se s tím popasovat
musíme.
Bod první – probrat se a něco
sníst.
Vyrazili jsme z autobusáku na
nádraží pro vláčky, kde jsme si
dali kafe z automatu a snídani
z domova.
Bod číslo dva – někde si nechat
batohy a projít si město.
Na hlavním vlakovém nádraží ve
Vratislavi byly všechny úschovní
skříňky evidentně rozbité, tak jsme
museli zpátky. U skříňky jsme si
trochu zahráli tetris a sumo, když
jsme tři krosny nacpali do jedné
plechové „rakvičky“. Nicméně jsme
to zvládli. Teď už hurá do města!
Vratislav opravdu stojí za to navštívit.
Ne nadarmo zdědila titul
Evropské hlavní město kultury
(polsky Europejská stolica kultury).
Ne, vážně, tolik kontrastů v jednom
městě, to se jen tak nevidí. Na
jednu stranu krásné moderní město
s úchvatným historickým centrem, na
druhé opodál oprýskané „sídláky“
jak v Sudetech.
Bod číslo tři – najít kemp a trochu
se prospat.
Když jsme si opět vyzvedli batohy,
vyrazili jsme na periferii města,
kde se nacházel kemp, v němž jsme
hodlali přežít noc. Po půl hodině v
rozpálené tramvaji jsme se ocitli na
místě určení. Velitelský čas hlásil
něco kolem čtvrté hodiny. Večer jsme
chtěli ochutnat Vratislav plnými
doušky, tak jsme rozbalili stan
a pár hodin se ještě prospali.
Po dlouhé a náročné noci a potom,
co jsme se dopravili na místo konání
akce, začala samotná zábava
organizovaná Poláky.
Akce trvala 10 dní. Základní program
na každý den – ráno kolem osmé
snídaně (tradičně tvaroh s koprem),
od devíti zhruba do dvou až do
čtyř nějaký program. Oběd až ve
čtyři (obvykle polévka a nějaká
kaše s masem, samozřejmě alespoň
v jednom z toho nechyběl kopr), od
čtyř do šesti čas na doprovodný
program, kolem té šesté večeře (pro
změnu něco s koprem) a večer byl
občas nějaký koncert nebo něco
[]

podobného. Z toho 2 dny měl být
nějaký dobrodružný trip, jeden den
byl program pro celé tábořiště,
tzv. Festival of Culture, první den
byla opening ceremony a poslední
byl odjezd.
Ačkoliv se tato akce jmenuje
středoevropské jamboree, objevilo
se tam kolem 25 různých národností
od Izraele přes Alžírsko, Egypt,
Libyi, Libanon, Portugalsko, Ameriku,
Irsko, Dánsko a spoustu dalších.
Takže Festival of Cultures
byl dost rozmanitý. Jediný problém
na takovéto multikulturní akci je
tohle: spousta skautů z daleka je
hrozně rádo, že na takovou akci
dorazili a patřičně to chtějí dát
najevo. Jenže to dávají najevo dosti
zvláštním způsobem, dosti hlasitým
způsobem a za použití všemožných
bubnů, cinkátek, zvonítek a hlavně
hlasitým povykováním různých nápěvků
v jednotlivých řečích. a nejhorší
na tom je, že o sobě rádi davají
vědět někde, kde je dost lidí,
samozřejmě. Tudíž například najíst
se v klidu byl opravdu nadlidský
úkol.
Na závěr by se hodilo nějaké
zhodnocení. Akce organizačně docela
propadák, ale na skautských
akcích je nejkrásnější to, že ať
už je jakkoliv špatně naplánovaná,
vždycky je tam spoustu skvělých
lidí, kteří jsou ochotní organizátorům
pomoci, a hlavně spoustu
skvělých lidí, s nimiž bude každá
akce nezapomenutelná.
Ondřej Čechura
Lodičky
Jeden moudrý Čech celkem
nedávno řekl, nebo spíše
zpíval, že šaty dělaj’
člověka. Leč pan Werich
to pojmul satiricky, já
bych to upravil, šaty
by měly dělat člověka
šťastným, protože k čemu
by také potom byly? Je nám
zima, přioblečeme se, je
nám horko, odšatíme se,
stále se musí dbát na to,
aby byly zakryté určité
části těla – a nejen to,
dnes, stejně jako před
pár i více lety, se dbá
na to, aby se dal člověk
někam zaškatulkovat už od
pohledu, aby se ušetřily
velké výdeje energie při
otevírání pusy a při
prosté komunikaci.
Podívejme se, jaký mají
lidé problém, už jen
když si nevezmete boty,
a jak moc je urážející
a šokující, když si člověk
nevezme kalhoty.
Ale co když nechci mít
[10] [11]

kalhoty, co když se mi kalhoty
hnusí, nebo spíš – co když se
mi z nějakého, i mně neznámého
důvodu, nelíbí v nich být? Tedy
když přestanou plnit svoji funkci.
Jistě, když se mi tohle stane,
mohu si vzít kraťasy, kraťasy mi
už tolik nevadí, ale za svůj život
jsem si přes zimy v kraťasech
vypěstoval revma. Tak, co teď?
Mohl bych se přiobléci, ale jak?
Kalhoty mi vadí a nechci je, tak
co mi zbývá? Mohl bych si vzít
punčochy, koneckonců, jsou hebké
a mně se v nich líbí, zima mi
nebude, a vezmu si k nim sukni a k
sukni lodičky, protože se mi líbí,
nejsou sice vůbec tolik pohodlné
jako normální boty, ale mně se
líbí, to je nicméně vlastně vše,
co se po nich vyžaduje. a chodit
v tom umím, převlékám se od čtyř
let a pamatuji si, že své první
lodičky jsem si koupil ve čtrnácti.
To je šest let praxe, to by ušlo,
ne?
Mnohdy, už i jako malý kluk, jsem
se do tohohle oblékl s odhodláním
jít mezi lidi. Řeknu vám, jednou
jsem vylezl po požárním žebříku na
jednu starou budovu a jako člověk
se závratí – a mohu-li podotknout,
docela nemalou – jsem po cestě
nahoru po tom žebříku cítil až
hrdý a libý pocit. Ten hrdý
a libý pocit se ve mně na vrcholku
přelil v naprostou euforii z onoho
činu, srovnatelnou s pohledem na
sebe sama do zrcadla na konci
strojícího se procesu. Jenomže
k blaženému pocitu pýchy nad tím
počinem se postupně přidružoval
i pocit protichůdný, pocit, který
mi po kříži rozléval chlad, který
rozklepal kolena a zatajil dech. Byl
to stejný pocit jako při pomyšlení
na to, co si o mně ostatní budou
říkat, jak na mě budou ukazovat,
smát se mi a vůbec, na všechny
reakce a pohledy na mě, jako při
přiblížení se k okraji střechy bez
zábradlí. Ten pocit sílí a kazí
radost a právem nabytou pýchu nad
sebeodhodláním a ta hanba a stud
nebo jen strach a závrať nakonec
všechno zbylé vytlačí, rozdupou
úsměv na tváři a před prahem
naprosto svážou nohy a krok přes
něj, stejně jako krok přes mezeru
mezi vysokou zdí opuštěné budovy
a vratkým žebříkem, je skoro
nemožný, a zatímco u žebříku na
výběr není, před prahem rezignuji
na to být spokojen a navléknu si
nenáviděné kalhoty.
A vlastně mě i teď napadá, že
jsem přišel na to, proč je tak
nenávidím, vždyť do nich halím
svůj stud, utíkám do nich po
prohraném boji, a stavím si
v nich... Důstojnost? Důstojnost
postavenou na hanbě a sebezapření?
Na strachu, na nechápavosti okolí?
Ne! Na to vám řeknu jen ne, daleko
důstojněji si přijdu, když si
klapkám v růžových lodičkách po
náměstí, hrdý a svobodný!
[rozhovor]: Štěpán Krňoul
[12] [13]

[rozhovor]
[rozhovor]
Štěpán Krňoul (32 let) je městským zastupitelem v Plzni 1 za KDU-ČSL. Nachomýtl se k semináři o komunální
politice pro mladé a shodou náhod ho pak bez přípravy celý vedl. O pár týdnů později jsme se sešli ještě jednou
na kávě a popovídali si o komunální politice a jejím významu pro mladé, dále ale i o uplynulých volbách,
budoucnosti a hlavně o něm samém.
Jak jste se k politice dostal?
Zajímalavás již na střední či
dokonce základní škole?
Zajímala mne už na druhém stupni
základní školy, čili já jsem se
o to veřejné dění zajímal opravdu
od té sedmé, osmé třídy.
A jak jste se vy dostal k té
komunální?
Začal jsem se o komunální politiku
zajímat na střední škole a ve 20
letech jsem vstoupil do strany.
Zjistil jsem, že mne více zajímá
a spíše mohu ovlivnit to, co se
děje v mé bezprostřední blízkosti.
Jaké to je, pracovat jako komunální
politik? Co takový komunální politik
řeší? Mnoho lidí si takovou práci
ani nedokáže představit.
Komunální úroveň zahrnuje práci pro
občany obce, ve které se nachází,
kde žijí. Jedná se o správu veřejného
prostoru, případně i obecních
pozemků. To, co každá obec řeší,
jsou samozřejmě komunikace, jestli
se udělá nová silnice tady nebo
tamhle, jestli se postaví chodník
nebo opraví, jak často se bude sekat
tráva a pokud má obec nějakou školu
nebo byty, tak se stará i o tyto
nemovitosti.
Jaké vy vnímáte největší problémy
ve svém obvodu a v Plzni obecně?
Na obvodu je největší problém
v dopravní dostupnosti. To, že ještě
26 let od revoluce stále nemáme
dostavený západní obchvat města, to
já považuju za dost problematické,
takže to dopravní napojení na
samotnou Plzeň vidím jako největší
problém na tomto obvodu. a když
pominu západní obchvat, do centra
města se dostanete automobilem
pouze přes tři mosty, řeka odděluje
severní předměstí, tj. 50 000
obyvatel, od zbývajících 120 000
a propojenost pouze třemi mosty je
dosti tragická, to si myslím, že je
ten absolutně největší problém.
Jak to vypadá s řešením?
Už se na tom, zaplať pánbůh,
pracuje. Už se vykupují pozemky
pro dostavbu západního obchvatu,
věřím, že někdy v roce 2021 bychom
se po něm mohli svézt.
Proč jste vstoupil právě do KDU-
ČSL?
[smích] Tuto otázku mi jako první
položil Petr Náhlík, tehdejší
i nynější předseda městského výboru
KDU-ČSL, a tenkrát, to si pamatuju
jako dneska, byť už je to 12 let,
jsem mu odpověděl, že vylučovací
metodou. Koukl jsem se na ty strany,
co tenkrát na naší scéně působily,
dneska je jich mnohem více a ta
škála je pestřejší, ale i po těch
dvanácti letech jsem přesvědčen,
že je to strana (KDU-ČSL – pozn.
redakce), která je mi nejblíž.
Máme za sebou krajské volby. Co
říkáte na výsledky?
Celkov výsledky okopírovaly to, co
se tak nějak čekalo, že celostátně
vyhraje ANO následovaná ČSSD, to
se potvrdilo, protože většina těch
lidí, co chodí ke krajským volbám,
volí obdobně jako poslaneckou
sněmovnu, čili se ukázalo, že to
tak je. Že ANO přeskočilo sociální
demokracii v tom pomyslném
vítězství v parlamentních volbách
a ten zbytek je potom celkem
čekaný. Kdo silně oslabil, to je
komunistická strana a TOP 09,
která byla dlouho dobu ve spojení
se STANEM (Starostové a nezávislí
– pozn. redakce), tak se ukázalo,
že STAN táhl nahoru TOP 09, ne
naopak.
Co se týče lidoveckých výsledků, já
jsem spokojen. Obhajovali jsme 61
krajských zastupitelů, máme jich 61,
takže jsme zůstali na svém, přičemž
jsme vyhráli volby ve Zlínském
kraji a v Plzeňském kraji jsme se
dostali po čtyřech letech zpět do
zastupitelstva, takže z hlediska
KDU – v pořádku.
Vy jste do krajských voleb
kandidovali se Stranou zelených
a Nestraníky, jak k tomuto spojení
došlo?
My jsme před volbami jednali
s vícero uskupeními, zejména to byly
politické strany, které se pohybují
v politickém spektru zhruba tam,
kde KDU-ČSL, a mívají obdobné
výsledky. To spojení se Stranou
zelených bylo sňatkem z rozumu,
nebyl to sňatek z lásky, ale když
jsme se podívali na výsledky voleb,
které byly předtím, tak tam už se
ta spolupráce logicky nabízela, tak
jsme si sedli ke stolu a řekli jsme
si programově, co bychom chtěli
v tom zastupitelstvu prosazovat,
téměř ve všem jsme našli shodu,
dokázali jsme se, byť po delších
debatách, domluvit na volebním
programu, který je podle mě velmi
dobrý. Našli jsme cestu.
Je politika pro mladé?
Komunální ano. Já jsem zastáncem
toho, že kdo by chtěl dělat
celorepublikovou či evropskou
politiku, měl by si to odzkoušet
od základu. Začít třeba už při
studiích se o to zajímat, zasednout
v nějaké odborné komisi, začít se
seznamovat s chodem v obcích, začít
pracovat, opravdu mít tu zkušenost,
ať už přímo v zaměstnaneckém poměru
anebo v podnikání, a až potom se
zapojit do té politiky přímo a být
třeba uvolněným zastupitelem, ale
rozhodně si myslím, že by ta linie
měla být jasná, tzn. začít jako
komunální politik, neuvolněný, poté
uvolněný a pak stoupat výš, přes
kraj a pak do parlamentu.
Jak se mohou politicky angažovat
nezletilí a ti těsně nad hranicí
dospělosti?
Jak se mohou angažovat nezletilí?
Ona funguje dneska řada organizací,
které se tomu veřejnému dění
věnují, třeba tady organizace
Pěstuj prostor, která provádí
celkem dobrou osvětu, přestavuje
lidem možnosti regenerace sídlišť,
jak např. prostor na Vinicích, na
Košutce apod. mohl být upraven a co
by tam mohlo vzniknout nového. Čili
jedna z možností je tato. a potom
jsou tu politické organizace pro
mladé, kterým ještě není 18 let, je
to od 15 let, ať už jsou to Mladí
konzervativci, Mladí křesťanští
demokraté, Mladí lidovci a Mladí
sociální demokraté, takže pro ty
nezletilé už jsou zřízeny tradičními
politickými stranami mládežnické
organizace.
Jak byste přesvědčil člověka, aby
šel volit?
Není pravdivá ta nálepka, která
je politikům často přisuzována, že
všichni politici jsou zkorumpovaní,
že nikdo nic nedělá, že se jen všichni
flákají atd., tak to není. a ani
není pravda v tom, co zejména starší
generace často říká, že se u nás
máme špatně a že po tom devadesátém
roce se tu všechno rozkradlo, tak
to není. Během privatizace se řada
věcí rozkradla, ovšem u nás to
bylo asi jen 7% veškerého majetku,
v Polsku to bylo asi 30%. Takže
ta privatizace u nás, byť byla
celá řada špatných věcí, pořád
dopadla dobře. Na politické scéně
se objevila celá řada subjektů, ty
původní se značně transformovaly,
takže já si myslím, že si každý
dokáže vybrat. a řada lidí říká, že
jejich hlas nemá cenu. Např. Koalici
pro Plzeňský kraj dělilo 150 hlasů,
aby v zastupitelstvu nebyla, takže
opravdu na každém jednom hlasu
záleží a každý volič má celkem
velkou rozhodovací pravomoc.
Vy si tedy myslíte, že je správné,
že v České republice máme tolik
stran a tolik hnutí?
Je dobré, že máte na výběr. Určitě
je lepší, když těch stran, které má
volič na výběr, je třicet, než když
je jich pět.
Mají v české politice legitimní
místo protiislámské strany
a hnutí?
[smích] Jsem toho názoru, že v České
republice ta protiislámská nota je
svým způsobem dost unikátní, když
tady nějakého uprchlíka chceme,
tak si ho musíme zastavit na D5
a vysadit ho. Tím neříkám, že to
nemáme řešit, určitě to téma řešit
musíme, je jen otázka času, kdy se
islám, uprchlíci budou muset řešit
i u nás. Takže to téma je třeba
otevřít, ale udělat si politické PR
jen na tom, že jsem proti islámu, je
špatně. Troufám si tvrdit, že program
většiny těchto uskupení u nás,
to, že zastaví islám, to je pouze
zviditelnění jednotlivců a nemá
to nic společného s politickým
programem a politickou myšlenkou.
Myslíte si, že v zahraničí politické
strany, které přímo jsou proti
náboženství islámu, mají legitimní
místo?
[zamyslí se] Jde o to, jestli je to
politická strana, která krom toho,
že jde původem proti islámu, má
i další věci vypracovaný, jestli má
názor na to, jak má vypadat doprava
v té zemi, jak má vypadat fiskální
(hospodářská – pozn. redakce)
politika atd. Pokud toto všechno má
a jejím, byť třeba hlavním, heslem
je to, že zastaví růst islamizace,
tak ano, tato strana na politické
mapě své místo má.
Považujete za stejně legitimní,
tak jak jste to popsal, stranu,
která by měla hlavní program proti
křesťanství?
Tak tu tady máme, KSČM tady pořád
ještě je, byť to tam přímo tak napsané
nemají, do dneška se tak chovají.
Takhle, Evropa byla vybudována
na křesťanských hodnotách, takže
rozumím tomu, že pokud by tady
byla nějaká strana, která by přímo
říkala, že křesťanství je nejhorší
atd. atd., tak určitě si voliče
najde, ale troufám si tvrdit, že je
to nesmysl.
Evropská unie: pro, nebo proti?
[14] [15]

[rozhovor]
Rychlá móda. Rychlá cesta do záhuby?
Jak často si kupujete nové oblečení? Myslím tím úplně nové, nikým nenošené? A jak často víte, odkud pochází?
Jak dlouho vám takové oblečení vydrží? A je to pokaždé oblečení, bez kterého byste se neobešli?
Pro, ale transformovaná. Ne ta troufám tvrdit, že dobrá. Kam se nezažili, vyjma Ukrajiny a zemí
federalizace, která je teď, ale ta strana posune dál, samozřejmě bývalé Jugoslávie. Takže pokud
Evropská unie národních států, nevím. Ale co se tak dívám okolo tohle dokážeme vstřebat, lidé si
které mají suverenitu, a aby se
nedělo to, co se děje dneska. Že se
evropské zákony nutně musí vpustit
do těch národních států, to ne.
sebe a vnímám tu dnešní generaci,
já si myslím, že se to sune dobrým
směrem.
Co se týče mě. Tak já možná na tom
odpustí svoje pohodlí a věčně to,
že se za něčím musí hnát a honit
kariéru. a uvědomí si, že to gro
leží v rodině, v tom, aby po mně
Kdyby se teoreticky hlasovalo budu stejně jako KDU-ČSL, takže přišla další generace, tak pak si
o vystoupení České republiky z EU, taky doufám, že se posunu stejně troufám tvrdit, že by se Evropa
jak byste hlasoval?
dobrým směrem jako lidová strana.
Patnáct minut bych o tom přemýšlel Co se týče světa a Evropy. No [zamyslí
mohla dát zase na správnou cestu.
a pak bych hlasoval proti.
Jaký je váš kandidát do příštích
prezidentských voleb?
Přiznám se, že už jsem o tom
přemýšlel, ale já jsem žádného
vhodného kandidáta u nás nenašel.
Jediné, co mě napadlo, je, že dobrým
prezidentem by mohl být Petr Pithart
(první postkomunistický předseda
vlády České Republiky 1990-1992
– pozn. redakce), kdyby mu bylo
o deset let méně, nebo Marek Eben,
ale u toho mi zase chybí politická
zkušenost.
se], Evropa, myšleno Evropská unie,
má před sebou řadu výzev, EU musí
být mnohem více akceschopná. Neřešit
ptákoviny, neřešit to, jestli na to
či ono má mít deset nebo pět papírů
apod., vykašlat se na tu zbytnělou
byrokracii a začít řešit témata,
která jsou na stole. a samozřejmě
tím hlavním tématem je to, co se
děje okolo Evropy, a to, že Evropa
nechává otevřené dveře dokořán. Do
EU dnes proudí lidé, o kterých nic
nevím, o kterých nejsme schopni si
absolutně nic zjistit. Já neříkám
[jan sýkora]
Plánujete opětovnou kandidaturu – zadrátovat Evropu – to ne! O tom
v roce 2018?
Určitě.
Co byste vzkázal čtenářům?
Už jen to, že čtenáři dostanou vaše
periodikum do rukou a čtou ho, tak
si troufám tvrdit, že jsou na dobré
Evropská unie právě nesmí být, ale
každý člověk, který do té Unie
vkročí, tak EU musí vědět, kdo tam
vkročil, takže pokud se s tímto
dokáže Evropa vypořádat, tak já si
myslím, že i ona může pokračovat
cestě, ať na ní setrvají a tu cestu úspěšně dál. Ale Evropa si musí také
prohlubují. Ať se zajímají o to, co uvědomit, že ta nepsaná politika
„Rychlá móda“ (z angl. fast fashion) nebo spíš musíte?
jednosměrné.
se děje okolo nich, nejen o tom, jednoho dítěte, co mají v Číně
je trendem v módním průmyslu, Vtip je v tom, že tenhle pocit, že Zkuste se schválně zběžně podívat
že vyšla nová počítačová hra nebo a už ji začínají přehodnocovat,
který uživatelům umožňuje kupovat máte neomezenou moc si nakupovat na cedulku na svém novém úlovku. Co
co kde mají v akci, ale toto je že je špatná. Musí si uvědomit, že
si neustále obnovované kolekce do aleluja, protože vám řetězce vám prozrazuje o původu oblečení?
cesta – zajímat se o dění okolo pokud nebude generace po nich, tak
oblečení. Zatímco klasickým modelem poskytují stále se obměňující výběr Je z Číny? z Bangladéše? z Tchaiwanu?
Není žádným tajemstvím, že
sebe, zajímat se o literaturu, ale to, co tady jejich předkové a oni
bývala nová kolekce každého čtvrt jako na běžícím pásu, je přesně to,
zároveň se zajímat o počítačové hry vybudovali, to prostě zanikne.
roku, tedy jedna módní kolekce za co dává neomezenou moc prodejcům. pracovní podmínky pro dělníky
a co mají v akci. Všechno, co dnešní a zanikne to z jednoho prostého
sezónu, v současném modelu se zbrusu Nad vámi. Nejenže si to super cool z těchto oblastí nejsou zrovna
doba nabízí, je dobré si přebrat, důvodu, protože tady nebudou
nového designu můžete dočkat během tričko koupíte, ale koupíte si růžové. Koho ale proboha zajímají
vyhodnotit a kousek od toho všeho další nositelé evropských hodnot
pěti, čtyř, tří týdnů. Nebo méně. ho hned, protože za dva týdny už podmínky dělníků? Čím víc se dřou
si vzít – a pak už je na člověku, – svoboda, demokracie, historie,
Co na tom, že se váš nový kousek po logicky nebude k dispozici. Skvělé za tragikomické částky, čím víc
na co se zaměří.
ze které jsme se zčásti dokázali
dvou třech vypráních srazí a začne na celém tomhle systému je to, že jsou potlačována jejich základní
Jaká je budoucnost světa, Evropy, poučit, už víme, že válka je řešení,
se párat kolem lemu? Jeho cena je umožňuje úžasně rychlý tok peněz lidská práva, čím víc jich umírá na
KDU, vaše?
ale je to krajní řešení, zaplať
tak nízká, že si instantně můžete mezi vámi a prodejcem. Pardon, tok podvýživu a nemoci, na něž existuje
Jaká je budoucnost KDU-ČSL? Já si pánbůh, už jsme ji v Evropě léta
nakoupit znovu celý šatník a ani se asi není zrovna to správné slovo; lék, čím víc jsou vnímáni jako masa
vám nezatočí hlava. Moment. Můžete… ono jde totiž výlučně o proudění spíš strojů nebo hmyzu než lidí
[16] [17]

– tím dostupnější bude pro mě,
spokojeného a skrz naskrz zkaženého
člena konzumní společnosti, nová
designová kolekce, kterou budu
nosit – přísahám! – alespoň měsíc.
Co se týče dosahu ještě širšího,
než je kontext vztahu mezi
uživatelem (mnou) a výrobcem (pracovníkem
v pravděpodobně špatných
podmínkách), můžeme diskutovat například
dopad trendu fast fashion
na životní prostředí. Co myslíte,
že Země uvítá spíš: lokálně
a hospodárně vyrobené produkty
z převážně organického materiálu,
s kvantitou striktně uzpůsobenou
poptávce (tedy s co nejmenším
odpadem; ten je totiž pro malé
výrobce nevýhodný), nebo masovou
produkci, která neškodí jen tím,
že z velké části využívá syntetiku,
často bezohledně staví továrny
v místech, kde mohl být les, drancuje
přírodní zdroje, množství
produktů nedojde využití a prodejce
ho vyhodí a je velmi energeticky
náročná, ale navíc ohromně znečišťuje
planetu i transportem zboží
ze zemí třetího světa do všech
koutů, kde jsou ochotni si za něj
zaplatit?
Jedním z možných řešení tohoto
nezanedbatelného problému je tzv.
slow fashion („pomalá móda“), trend,
který na podstavec místo kvantity
staví kvalitu, místo modernosti
užitnost a místo co nejnižší ceny
lokálnost surovin i výroby. Důvodů,
proč se tento protitrend nemůže
v naší společnosti uchytit jako
hlavní proud, je ale hned několik:
v době, kdy se o každém pohnutí
v módě dozvíme dotekem obrazovky
telefonu, na udržení kroku s trendy
čtyři nebo míň kolekcí ročně prostě
nestačí; lokální výrobci tu často
ani nejsou, protože byli vypuzeni
obrovským obchodním kolosům s cenami,
jimž se nedá konkurovat;
a v neposlední řadě je také třeba
si uvědomit, že většinu běžných
spotřebitelů etické problémy
s jejich ošacením spojené zkrátka
vůbec nezajímají.
Lokální výrobky nebo ty s ověřenou
„historií“ vzniku (fair trade produkce
etc.) navíc rozhodně nejsou
dostupné pro každou sociální skupinu.
Často jsou řádově o stovky i tisíce
korun dražší. Dobrá, dalo by se tedy
říct, že v případě starosti o původ
a etickou nezávadnost oblečení jde
o jakýsi trend minoritní skupinky
zajištěných obyvatel, která už
„nemá do čeho píchnout“, tak tomu
ale není; second handy, sekáče,
bazary jsou zdrojem oblečení nejen
levného, originálního a často
velmi kvalitního, ale zároveň
eticky mnohem nezávadnějšího než
toho v „normálních“ obchodech.
Ve skutečnosti je vracení již
použitého oblečení zpátky do oběhu
snad tím nejméně násilným, co můžete
s oblečením dělat – nepodporujete
tím žádnou možná vykořisťovatelskou
korporaci, neškodíte životnímu prostředí,
nemusíte se stydět za ty
skvrny od potu a krve indonéských
dětí, co na vašem novém svetru
ulpívají a nejdou dolů, a navíc
jste jedineční bez snažení. A ano,
oblečení poděděné třeba po mámě se
taky počítá.
Snad poslední, co je třeba dodat,
je, že být co nejmenší zátěží pro
planetu i lidstvo je snazší, než
se nám často zdá. Nebo než si jsme
ochotni připustit.
Staré oblečení, které už nepotřebujete,
můžete nechat dál „proudit“
– například darem organizacím
zaměřeným na pomoc lidem a recyklaci.
Nebojte se pomáhat.
/www.armadaspasy.cz,
www.cervenykriz.eu,
www.textileco.as,
www.recyklujemetextil.cz/
[marie kaiserová]
[poděkování Janu Andělovi za pomoc
při psaní článku]
Jak často si kupuješ nové oblečení? Zajímáš se o to, odkud pochází,
popř. jestli lidé, kteří ho vyrobili, pracovali za férových podmínek?
Markéta Skalková
/student grafického designu;
příležitostně dělá vlastní
potisky na oblečení, obléká
se nejlíp ze všech/
A co je časté nakupování
oblečení? Nekupuju si oblečení,
jenom když něco
potřebuju, kupuju ho pro
radost a asi jo, asi dost často.
a nakupuju ho v sekáčích.
tam už je otázka, zda lidé,
kteří ho vyrobili, pracovali
za férových podmínek trochu
jinde, protože nakupováním
v sekáčích nepodporuju ty
firmy, pro které pracují
lidé nepracující za férových
podmínek, podporuju paní, co
po mě rovnají ramínka. Jiná
věc je to třeba u ponožek.
Ty kupuju v obchodech, kde
mají pěkné ponožky. No
a taky jsem student, takže
si nekupuju ponožky za
tisíc. Většina ponožek, které
vlastním, pravděpodobně
nebyla vyrobená za férových
podmínek, stydím se. Až budu
bohatá, něco s tím udělám.
Johanka Sára A. Č.
/studentka gymnázia; vztah
k módě: blízký, ale nepraktikovaný/
Většinou nakupuji v sekáčích.
Tak jednou za měsíc
do nějakého zajdu. Pokud
potřebuji něco jako boty,
kalhoty, bundu, snažím se
nakupovat v obchodech,
o kterých si myslím, že
jsou seriózní (nějaké povědomí
o tom, jaké firmy
jistojistě vykořisťují ve
velkofabrikách, mám). Ovšem
míru jejich „serióznosti“
si nikdy neověřuji. Jde
mi především o kvalitu
a estetiku produktů a taky
o cenu. Ale s hanbou musím
přiznat, že jsem si ještě
nikdy konkrétní podmínky
výroby konkrétní značky
sama nezjišťovala.
Václav S.
/student střední školy;
o módu se zajímá, ale
nijak intenzivně/
Jednou až dvakrát do
měsíce, záleží. Výhradně
nakupuji v secondhandu.
Ale když
už si kupuju něco
závažnějšího, tak mě
to zajímá.
David Z.
/student gymnázia;
vztah k módě: nosí, co
se mu líbí, většinovou
módou se nezabývá/
Jak často? Jednou
za pár měsíců. No
a jestli se zajímám?
No kouknu na to, vidím
ze bangladesh. Tak si
řeknu, ze to asi delaj
chudáci ve fabrice.
Povzdechnu a koupím.
Anička R.
/studentka gymnázia;
móda ji baví/
Tak zhruba jednou za
měsíc, o jeho původu
si nic nezjišťuju.
[18] [19]

Dívka beze jména
I.
Onoho roku byl neobyčejně krásný podzim. Řídkými mraky tu a tam pableskovaly tenké paprsky slunce, dávající
vzpomenout dlouhému létu, ulicemi se vznášela slabá vůně čerstvě spadlých kaštanů a aleje podél orosených
cest hýřily barvami nachového, citrónově žlutého a tečkovaně hnědého listí, snášejícího se s tklivým šuměním
k zemi.
Sedával každý den na stejném místě, u stolku nenápadné ošuntělé kavárničky se schnoucími trsy květin na
parapetech věčně zamlžených oken směřujících k jihu, kde se do nekonečna rozprostíral oceán, v tomto období
kalně šedý a zlověstný, s mohutným zpěněným příbojem přinášejícím solí obtěžkaný vánek zimních bouří za
obzorem.
Pil kávu z porcelánového hrnku s nalomeným, lacině zlaceným ouškem, bez mléka a cukru a v tenkých rtech
přežvykoval tlustou, jen před chvílí ubalenou cigaretu bez filtru. Četl Kunderu, orvaný zažloutlý svazek
s drolící se vazbou, který pořídil ve svém oblíbeném antikvariátu na rohu Kostelní a Dlouhé, malém zakouřeném
sklepeníčku z jiných časů, s cihlovými klenutými stropy a obřadně žhnoucími petrolejkami na mahagonových
stojanech mezi hrubými policemi zavalenými svazky a listinami, Dante vedle Heineho, Zola, Éluard, dělnický
manifest a radniční kronika v sedmi tlustých svazcích, po které vždy pokukoval, přitahován její starobylou
zatuchlostí, těžkopádností a až příliš očividnou nepoužitelností. Páchlo to tam po plynu z věčně plápolajících
petrolejových lamp a za pultem se hrbil vrásčitý stařík, holohlavý Francouz s orlím nosem a jestřábíma očkama,
katar z dávné minulosti se silným provensálským přízvukem. Měl rád strnulou neměnnost toho místa a každý
týden si odnesl jednu knihu za pár franků a pokaždé se cítil nepatřičně, jako by kradl relikvii z nějakého
pohanského svatostánku.
Dočetl kapitolu. s přepečlivostí sobě vlastní knihu jemně zaklapl a opatrně odložil na kraj poškrábaného
stolku. Jediným velkým douškem zhltl zbylou nakyslou kávu a sáhl po krabičce s předbalenými cigaretami.
Jednu vložil do úst a zapálil ji. s lehkým úsměvem, jaký mu z tváře v podstatě nemizel, se stínem navyklé
křeče v koutcích bloumal zrakem bezcílně po chudém vybavení kavárny, dvou černobílých fotografiích v tlustých
a přehnaně barokních rámech na stěně s popraskanou omítkou, matném a otlučeném baru s přepečlivě vyleštěnou
deskou s výčepem piva a malinové limonády a plyšových křesílcích u lampy s temně rudým stínítkem v rohu, kde
se dvě postarší dámy o čemsi vehementně ujišťovaly a srkaly ze sklenic silný slazený čaj.
Pak vstoupila ona. Lehce, ladně, jako by ji sem přímořský větřík náhodou a jaksi nedopatřením zavanul
z jiného světa. Černý baret lehce na stranu a z něj splývající dlouhé, pevné a lesklé vlasy barvy pšenice po
dešti, rámující lehce protažený obličejík se svěže červenými tvářemi a sametovými rty bez rtěnky. Na sobě
měla nenápadný šedý plášť až pod kolena a v něm útlý pas, přepásaný tenoučkým koženým řemínkem se stříbrnou
přezkou, a nad ním se rýsující malá ňadra.
„Kávu, prosím,“ řekla spěšně číšníkovi a z rukou si přitom pootočená k němu bokem sundala lehké semišové
rukavičky. Poté se otočila, hledaje místo k sezení. i v takovém prostém pohybu byla elegance, jakou neznal,
naprosto omráčen jejím nadpozemským půvabem, ve kterém leželo hluboké, nedozírné tajemství, jaké cítil už
tehdy, poprvé, a nikdy jej nebyl s to odhalit.
„Máte tady místo, prosím?“ řekla, když přistoupila ke stolu a lehce poklepala prsty levé ruky na opěrku dosud
volné židle na druhé straně sezení.
„Já, ehm, ano, jistě, jistě, přisedněte,“ řekl až příliš překotně, až příliš nervózně, uvědomiv si, že zíral
div ne s otevřenou pusou, ještě když už si jej musela vyhlédnout a přistupovala k němu, jako zmámen a potopen
do svých vlastních myšlenek a fantazií.
„Nikde jinde není místo. Nevyrušovala bych vás, ale musím si k ranní kávě sednout. Je to takový můj malý
rituál,“ dodala na vysvětlenou s bezstarostným úsměvem ve tváři, zatímco si odkládala kabátek, odhalíc olivově
zelenou krajkovanou halenku s dvěma horními knoflíčky rozepnutými a mezi nimi nepatrný křížek na zlatém
řetízku. Jak krásně zněl její medový hlásek! Jak krásný byl úsměv v její tváři a lehké chmýříčko nad tenkou
linkou horního rtu!
„Kouříte?“ vzmohl se konečně k tomu, aby promluvil, a jeho hlas zněl nemožně naivně a chlapecky.
„Ale ano, sem tam,“ přikývla a sáhla ke krabičce s cigaretami a sirkami. Až příliš zkušeně si zapálila
a vypustila malý kroužek kouře nad stůl.
„Nikdy jsem vás tu neviděl. Sedávám tu totiž denně,“ dodal si konečně trochu odvahy. Nemohl od ní odtrhnout
zrak. Měla velké oči, ve světle stíněné lampy jantarově lesklé, v jejím stínu podmanivě tmavé, lemované
dlouhými, jako uhel černými řasami. Pod levým okem měla nepatrné hnědé znaménko, dodávající ji aristokraticky
roztomilé vážnosti.
„Taky jsem tady poprvé. Zabloudila jsem, přistěhovala jsem se nedávno z venkova,“ odtušila klidně a dlouze
potáhla z cigarety.
„Myslel jsem si to. Voníte vesnicí. Jablky a jehličím. a jinovatkou, která za mrazivých rán vše přikryje bílou
peřinou.“
I ona nyní již zpříma a bez úhybů pátrala v jeho soustředném pohledu. Po tváři, stále ještě zdobené lehkým
úsměvem, ve kterém by kdekdo mohl tušit lehký nádech ironie, jí přeběhl tázavý pohled.
„Takže ani vy nejste z města. Neskryjete to ani za tím svým trochu neurotickým, jako do města šitým úsměvem!“
řekla a krátce se zasmála, a v onom smíchu bylo slyšet i něco jiného než bezstarostnost mládí a náhodného
setkání, tón na struně, na kterou by hrál jen bláhový, bláhový umělec.
„Mluvíte tak poeticky,“ dodala po chvilce ticha, zatímco jí číšník donesl kávu s mlékem, „jste básník?“
Nedopalek umně stlačila do keramického popelníčku mezi nimi.
„Básník života,“ řekl lehce melancholicky a zamyšleně. Pak mu však po tváři přeběhl milý úsměv, „sem tam píši,
ale rodiče ze mě chtěli mít doktora. a tak studuji a po nocích se stávám tu Goethem, tu Schillerem a jen
čekám, kdy se stanu slavným. a vy?“
Trochu upila z kávy a dvěma malými lžičkami ji dosladila hnědým cukrem. „Moji rodiče se rozvedli, když jsem
byla ještě malá. Tatínek pil, až se upil, ale předtím ještě stihl mě a moji mámu bít jako žito. Když soud
konečně posvětil rozchod, bylo to pro nás s maminkou krušné. Natož na venkově za Paříží, asi si dovedete
představit, jaké to tam má matka samoživitelka. a tak jen co jsem pobrala rozum, šla jsem pracovat, abych
pomohla v domácnosti. Tak tak jsem vychodila lyceum. Vždy mi šlo dobře malování, chtěla jsem na uměleckou
školu, ale nebyly peníze. a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že se postavím na vlastní nohy a na studia si
vydělám. a tak jsem tady – v kouzelné Provence, vypomáhám v ateliérech a obsluhuji v barech za nehorázné
sumy,“ dodala ke konci své smutné výpovědi lehčí, povzbudivější tón, doprovozený sladkým úsměvem, který si
už stihl zamilovat.
„Rád bych někdy viděl vaše obrazy. Musí být krásné minimálně jako sama malířka,“ řekl povzbudivě, zcela již
stržen hloupou, ale krásnou mladistvou vášní, „slečno… jak se vlastně jmenujete? Hovoříme už notnou chvíli
a stále to nevím.“
„Ach ne, prosím,“ řekla a poprvé se zamračila. Obočí, o odstín dva tmavší než vlasy, se jí mírně svraštilo,
ale i zdánlivě nahněvaná a rozrušená byla krásná, snad ještě víc, než když se usmívala, „jakýpak jste to
básník? Cožpak nechcete ponechat trochu prostoru pro tajemství a fantazii? Já ano. Nechci znát vaše jméno.
Jména v dnešní době už nic neznamenají. Bohužel. a kromě toho,“ dodala o něco vážněji, položila na stůl hrst
drobných a rychle se zvedla, „ani byste si ho po tak krátkém a náhodném setkání nepamatoval. Nebyla by to
škoda? Sbohem, ráda jsem vás poznala, básníku života,“ pronesla zas o něco přívětivěji a věnovala mu rozkošný
melodický úsměv.
Rychle vyskočil na nohy, zaskočen tak nečekaným ukončením onoho magického okamžiku, naprázdno polkl a chytil
ji zcela bezděčně za ruku, když se již obracela ke dveřím. Pomalu a jaksi smutně (alespoň tak mu to tehdy
přišlo) k němu vzhlédla svýma podmanivýma očima. v jejím pohledu nebyla otázka, jen jakási neprůzračná tíha
a očekávání.
„Já, promiňte,“ vydechl rozpačitě a pustil jí ruku, chladnou, drobnou a křehkou, jako bývají ručky dětí, když
[20] [21]

přijdou domů poté, co si celé dopoledne hrály ve sněhu, „ale nemusí to být přece naše poslední setkání. Dnes
dávají v kině nový film, komedii. Nechtěla byste mi dělat doprovod? Třeba načerpáte inspiraci pro své příští
mistrovské dílo,“ dodal s úsměvem a nadějí v hlase.
Chvíli vypadala, jako by ji proud času unesl zpátky na její planetu, daleko, daleko do jiné galaxie, domoviny
neokřídlených andělů, odkud byla unesena do téhle nuzné kavárničky v nuzném městě, které jako by dosud spalo
a nyní se její přítomností mělo probudit a rozzářit. Nepřítomně hleděla do jeho očí, nebo spíše přes ně,
vteřinku, dvě nanejvýš, než se opět jako poprvé, co ji spatřil, když přicházela, slabě usmála.
„Vyzvedněte mě v osm na nábřeží. Tam, pod jasanem, kde kotví jachty, víte určitě kde. Ale teď už opravdu
musím běžet. Na shledanou večer.“
Rychle se otočila a vyklouzla ze dveří do chladného rána. Ve vzduchu po ní zůstala sotva znatelná vůně jablek
a jehličí.
II.
K večeru se na město snesl vlahý podzimní déšť, takový, jaké do Provence tu a tam zanáší chladné poryvy
z vnitrozemí. Ulice se v pozdně odpoledním šeru leskly a matně třpytily jako žilkované kouřové démanty a hluk
z bulvárů měkce a monotónně duněl, když s předstihem dorazil na určené místo. s precizností si vybral své
nejlepší „všední“ oblečení – dlouhý černý kabát na knoflíky s vysokým límcem, jaký mu dodával pocit dospělé
důstojnosti, vyšisované úzké džíny v americkém stylu a perfektně naleštěné kožené boty nad kotníky, jejichž
okovanými podrážkami až s přehnaným důrazem klapal po chodbách lékařské fakulty, když spěchal na přednášku
nebo odcházel spokojeně od zkoušení. Před zrcadlem pak strávil přinejmenším hodinu. Na přednášky nosil brýle,
staré hranaté s kostěnými obroučkami, které patřily do jeho švihácky směšného převleku „intelektuála“, přes
které vždy lehce povýšeně sledoval z lavice přednášející a sem tam se dotazující spolužáky. Poskytovaly
mu ale zároveň jistý počet bezpečí, určité imunity, staly se první linií obrany, kterou kolem sebe stavěl
s přecitlivělostí už od raných studentských let. Pro dnešní večer je však odložil. S nervozitou sobě
vlastní přešlapoval pod jasanem a pokuřoval cigaretu. Vdechoval kouř velice urputně a hluboko do plic, těkal
pohledem po míjejících světlech projíždějících aut, nořících se z přítmí zamžených ulic. Co chvíli sledoval
čas na hodinkách, a čas se vlekl pomalu, tak pomalu jako nikdy.
Bylo deset minut po osmé, když se před ním zčistajasna zjevila, éterická a nečekaná jako bouře za horkého
letního dne, kdy je nebe ještě jen chvíli před jejím úderem azurově skleněné a panensky čisté. Měla kožené
střevíčky vázané karmínově červenými tkaničkami a tentýž šedý plášť jako ráno, ze kterého vykukovala pevná
mladistvá lýtka v bordových punčoškách. Před deštěm se chránila ve větru se chvějícím a prohýbajícím, sametově
černým paraplíčkem.
Jak nadpozemská, jak anticky prostá a vznešená byla ve své z mramoru tesané
tváři, v níž hrál lehounký úsměv, když jej spatřila.
„Moc se vám omlouvám! Pracovali jsme na jednom plátně a já dočista ztratila pojem o čase,“ řekla zadýchaná,
když k němu přistoupila a ovanula jej vůní zasněžených borovic za svátečních prosincových večerů, „nečekáte
příliš dlouho?“
Čekal bych třeba celý život, pomyslel si a chtěl ji obejmout, sevřít ji a slíbat jí omluvu a provinění
z hebkých rtů. Místo toho řekl jen: „Kdepak! Sám jsem dorazil před malou chvíli a bál jsem se, abyste na mne
nečekala.“
S úsměvem přikývla. „Můžeme vyrazit?“
[tadeáš janda]
[22]

Ryby - Topíš se
v problémech.
Štír - Štír je
ohrožený druh.
Stejně jako
holky, co tě
chtěj.
Rak - Karel Gott
Váhy - Jsi tlustej
jako svině.
Vodnář - Proč
ses vůbec narodil.
OFENZIVNÍ
Panna - Není
divu.
www.axa2016.wordpress.com
www.facebook.com/ctvereczla
Býk - Tvé vousy
jsou stejně
smutné jako tvůj
život.
HOROSKOPY
Ublíženci - ...
Střelec - Tak do
toho!
Lev - Buzno!
Beran - Už i
auta na přechodu
se ti vyhýbají.
Kozoroh - Neexistuje,
stejně jako
tvůj sexappeal.
[24]