barvy_zeme_55str

Barvy Země
Nejúchvatnější přírodní krajiny naší planety

2

BARVY ZEMĚ
3

4
Novozélandský Divoký západ, bez kovbojů a kaktusů. V celé zemi nenajdete sytější zeleň, než jaká je k vidění
v deštných pralesích národního parku Westland na západním pobřeží Jižního ostrova.

I nejnemilosrdnější lovci znají okamžiky něhy – orel bělohlavý krmí na Aljašce svá mláata a zdá se, že je
do svých potomků úplně zamilovaný.
5

6
Když Země vidí rudě a přitom vášnivě koketuje s oranží a okrem, jste uprostřed barevného divadla Namibijské
pouště – nastal okamžik pro přímorožce.

Někdy má člověk dojem, že příroda je v podstatě zneuznaný malíř – obzvláš u takových působivých surrealistických
obrazů, jaké spatříte v národním parku Richtersveld v Jihoafrické republice.
7

8
Kolik je odstínů modré? Odpovíme bu číslem, nebo pokrčením ramen. Příroda to ví lépe – je jich nekonečně
mnoho. A všechny se dají spočítat na Velkém bariérovém útesu.

Rybí hejna zářivých barev jako by explodovala u mořského dna. Pohybují se ve shodném rytmu s vlnami.
Komu se podaří zachytit je pohledem, má velké štěstí.
9

10
Příroda se svého půvabu nevzdává dokonce ani na těch nejnehostinnějších místech. Svět hor novozélandského
fjordu Milford Sound je drsný. Ale za soumraku si vrcholy nasazují šlehačkové čepice.

Zářící vrcholy na konci světa: někdy se zdá, že štíty Torres del Paine na nejjižnějším výběžku Argentiny ožívají,
jako by to ve skutečnosti byli začarovaní zkamenělí obři.
11

PÁR SLOV KE KNIZE
Pohled na solné formace Danakil v Somálsku člověka tak upoutá, že by přitom snadno mohl přijít o život.
Solné pánve jsou totiž často pokryté jen tenkou a zrádnou vrstvičkou minerálů.
Krása planety Země má tisíce podob.
Jsou tak nevyčerpatelné, že i ta
nejnádhernější obrazová publikace
může jen přibližně nastínit, jaký poklad
nám příroda věnovala. Země
září nejjasnějšími barvami, předvádí
své velkolepé tvary a bohatstvím
nápadů předstihuje nejsmělejší
fantazii. Někdy je tato kráska docela
tichá, křehká a zranitelná, vymalovaná
v pastelových barvách
plaché něžnosti. Pak je zase velkolepá
a majestátní, jakoby opojená
vlastními nesmírnými schopnostmi.
Jindy zase v kráse Země číhá
hrůza strašného osamění a osudové
12

PÁR SLOV KE KNIZE
Kdo se proboří do solné tůně, je navždy ztracen a zmizí beze stopy. Proto kočovní Afarové, kteří tu žijí, poušti
Danakil říkají „Dallol“ – místo, odkud není návratu.
konečnosti. Tohle všechno a ještě
mnohem více najdete v klenotnici
přírody – vodopády řítící se s burácením
do hloubky 1 000 metrů,
kaňony zarývající se stovkami kilometrů
do hlubin jako titánské rány,
sopky, které už neudrží vnitřnosti
Země a vyvrhnou je ven svými pekelnými
jícny, ostrovy jižních moří
líbezně ozdobené svatozářemi korálových
útesů, které se představě ráje
podobají natolik, že už se člověku
do nebe ani nechce. Tato obrazová
publikace je úchvatnou cestou kolem
světa k nejkrásnějším barvám
Země.
13

OBSAH
Geologická klenotnice – pobřeží Jurassic Coast v jižní Anglii, plné zkamenělin, je oknem do dějin Země,
kterým každý návštěvník uvidí to, co je jinak pouhou teorií.
Přebal knihy str. 2/3: Bouřkové mraky na obzoru halí
duny Wolwedans Dunes Lodge v přírodní rezervaci
NamibRand do mystického světla.
NP = národní park
NR = národní rezervace
EVROPA 20
Poloostrov Snæfellsnes 22
Sopky Laki 23
Landmanalaugar 24
Špicberky 26
NP Sarek 28
NP Oulanka 30
Lake District (Jezerní oblast) 32
NP Snowdonia 33
Rašeliniště Rannoch Moor 34
Glencoe 35
Ostrov Skye 36
NP Killarney 38
Moher 39
Pobřeží Severního moře 40
Pobřeží Baltského moře 41
Bavorský les 42
Matterhorn 44
Mont Blanc 45
Iroise 46
Quiberon 47
Camargue 48
NP Ordesea y Monte Perdido 50
NP Doñana 52
Lanzarote 54
Tenerife 55
Azory – Pico 56
Azory – Flores 57
Dolomity 58
NP Kornati 60
Karpaty 62
Delta Dunaje 63
ASIE 64
Kappadokie 66
Vádí Rum 68
Rub al Khali 70
Pohoří Karakorum 72
Údolí Hunza 74
Údolí Spiti 76
14

OBSAH
Pouštní cestovatelé všech zemí se při spatření této krajiny shodují – úchvatnější a krásnější než v zakázaném
světě hor a dun rezervací Air a Ténéré v Nigeru není Sahara už nikde jinde.
NP Keoladeo 78
NP Bandhavgarh 79
NP Kaziranga 80
NP Bundala 82
NP Chitwan 84
Himálaj 86
Mount Everest 88
Annapurna 90
Žluté hory 92
Řeka Li -iang 94
Pouš Gobi 96
Kamčatka 98
NP Nikkó 100
NP Joshinetsu Kogen 102
Fudži 104
NP Khuea Srinagarindra 106
NP Khao Yai 107
Záliv Phang Nga 108
NP Bako 110
NP Gunung Mulu 112
NP Kinabalu 114
Údolí Danum 116
Mabul 118
NP Gunung Leuser 120
NP Bromo Tengger Semeru 122
Lombok 124
NP Komodo 125
Flores 126
NP Tangkoko dua Saudara 128
Sulawesi: korálové pobřeží 130
Raja Ampat 132
AUSTRÁLIE/OCEÁNIE 134
NP Kakadu 136
NP Nitmiluk 138
NP Purnululu 140
Derby Wetlands 142
NP Nambung 144
NP Kings Canyon 145
Macdonnellovo pohoří 146
15

OBSAH
Pobřeží mexického poloostrova Baja California lemují kaktusy. Fauna je zde zvláštní a rozmanitá – tarbíkomyši,
netopýři chytající ryby a chřestýši bez chrastítek.
Uluru – Ayers Rock 148
Uluru – The Olgas 149
Simpsonova pouš 150
NP Mungo 151
NP Daintree 152
Vodopády Millaa 154
Velký bariérový útes 156
Souostroví Whitsunday Islands 158
NP Blue Mountains 160
NP Port Campbell 162
Kangaroo Island 163
Pohoří Baw Baw 164
NP Mount Field 165
Lesní park Whirinaki 166
Mount Taranaki 168
Wai -O-Tapu 170
NP Tongariro 171
Mount Cook 172
NP Fiordland 174
Palau 176
Kimbe Bay 178
Šalamounovy ostrovy 179
Fidži 180
Cookovy ostrovy 182
Tonga 184
Bora Bora 186
AFRIKA 188
Erg Marzuq 190
NP Tassili N’Ajjer 191
Air a Ténéré 192
Vnitrozemská delta Nigeru 193
Rezervace Pandrillus 194
NP Dzanga -Ndoki 195
NP Nouabale -Ndoli 196
Sopka Nyiragongo 198
16

OBSAH
Pobřeží s palmami, sněhobílým pískem a lazurově modrou vodou jsou pouze jednou stránkou Karibiku. Druhou
tvoří strmé hory pokryté bujnou zelení, jako je tomu na ostrově Svatá Lucie.
Pouš Danakil 200
Erta Ale 202
NP Simienské hory 204
Údolí Suguta / Jezero Logipi 206
Mount Kenya 208
Jezero Baringo 210
NP Masai Mara 212
Řeka Mara 214
NP Amboselli 216
Natronové jezero 218
NP Serengeti 220
Selousova rezervace 222
NP Mana Pools 224
NP Hwange 226
Viktoriiny vodopády 228
Rezervace Makgadikgadi Pan 230
NP Etosha 232
NP Namib Naukluft 234
Les aloí rozsochatých 238
Fish River Canyon 240
Přeshraniční park Kgalagadi 242
Dračí hory 244
NP Andasibe Mantadia 246
SEVERNÍ AMERIKA 248
Tombstone Range 250
Mount Assiniboine 252
Jezero Garibaldi 253
NP Jasper 254
Mount Robson 256
NP Banff 257
Delta Yukonu 258
NP Brány Arktidy 260
NP Denali 262
Kaskádové pohoří 266
NP Mount Rainier 268
17

OBSAH
V národním parku Canyonlands není o okouzlující panoramata nouze. Jedno z nich ale všechna ostatní předčí
– průhled skalním obloukem Mesa Arch na rozeklanou náhorní plošinu a řeku Colorado hluboko pod ní.
Kráterové jezero 269
Oregonské pobřeží 270
Redwoodský národní park 271
Jezero Tahoe 272
Yosemitský národní park 274
Yellowstonský národní park 276
NP Grand Teton 278
NP Údolí smrti 279
NP Arches 280
NP Canyonlands 282
NP Bryce Canyon 284
NP Zion 286
NP Grand Canyon 288
Monument Valley 290
Pouš Sonora 292
Organ Pipe Cactus
National Monument 293
Baxter State Park 294
NP Great Smoky Mountains 295
Caddo Lake State Park 296
Everglades 298
Kauai 302
Big Island 304
Yucatan – pobřeží Atlantiku 306
Bariéra Belize 308
Talamanca a La Amistad 310
NP Braulio Carrillo 311
Poás Volcano 312
NP Darién 313
JIŽNÍ AMERIKA 314
NP Los Nevados 316
Rezervace San Cipriano 318
NP Canaima 320
Rezervace Iwokrama 322
NP Sipaliwini 324
NP Pantanal Matogrossense 326
NP Iguazú 328
NP Itatiaia 329
Galapágy 330
18

OBSAH
Mystická modř jezera Lake Tahoe na východě Kalifornie je tak záhadná, že tajemství jezera se nikdy nepodaří
odhalit – přitom je ve své tajuplnosti tak nádherná, že návštěvník po odkrývání záhad ani netouží.
NP Sangay 334
NP Cuyabeno 336
NP Yasuni 337
NP Río Abiseo 338
NP Manú 339
Altiplano – Salar de Coipasa 340
Altiplano – Salar de Uyuni 341
Přírodní rezervace
Eduardo Avaroa 342
Přírodní park Laguna San Rafael 344
NP Torres del Paine 346
NP Los Glaciares – Perito Moreno 347
NP Los Glaciares – Cerro Fitz Roy
a Cerro Torre 348
ANTARKTIDA 352
Ostrovy Jižní Georgie 354
Antarktický poloostrov 356
Mount Erebus 357
Rejstřík 358
Autoři fotografií 360
19

20 | EVROPA
EVROPA

Rozmanitosti Evropy nemůže konkurovat žádný jiný kontinent. Kdo někdy
projížděl monotónní prérií nebo jednotvárnou tajgou, ví, co se mu na starém
kontinentu líbí. Evropa neustále mění svou tvář, nejpozději po sto kilometrech
– s několika málo výjimkami – vypadá krajina úplně jinak. Od pobřeží
Severního moře k alpským vrcholům Eiger, Mönch a Jungfrau je to
jen tisíc kilometrů, ale co všechno se na tomto úseku dá vidět – tlačí se tu
na sebe nížiny a středohoří, vinice a krajiny s jezery a díky tomu není Evropa
nikdy nudná.
EVROPA | 21

POLOOSTROV SNÆFELLSNES
Jeden z nejdelších aktivních sopečných systémů na Islandu tvoří poloostrov Snæfellsnes, dlouhý 90 kilometrů,
kde si na své přijdou nejen geologové a pozorovatelé velryb.
Island je ostrov, který nelze zkrotit. A
se člověk snaží, jak chce, hraje zde
vždycky pouze vedlejší roli. Pravými
pány Islandu jsou skřítkové, elfové
a jiné nadpřirozené bytosti, které
bydlí v krajinách, jako je poloostrov
Snæfellsnes na nejzápadnější výspě
Islandu. Mezi vodopády, ledovci, sopkami
a skalními kužely provozují své
neplechy také trollové, kteří se bojí
jediného nepřítele – slunečního světla.
Pokud se totiž před rozbřeskem
nestačí skrýt ve svých podzemních
obydlích, slunce je promění v kámen.
Tato zelenomodrá říše divů je stará
sedm milionů let. Mnoho lidí se sklony
k mimosmyslovému vnímání ji považuje
za jedno ze sedmi energetických
center Země. Ale i když vám ezoterika
nic neříká, na Snæfellsnesu pocítíte
obrovskou sílu naší planety, jejíž žhavé
jádro od povrchu odděluje jen tenounká
vrstvička kamení a ledu. A tak
není divu, že neohrožení hrdinové klasického
románu Julese Verna „Cesta
do středu Země“ sestupují do nitra zeměkoule
zrovna tady.
22 | ISLAND

SOPKY LAKI
Ten, kdo se dnes dívá na kráter sopky Laki na jihu Islandu, asi sotva pochopí, jaká ničivá síla se tu před více
než 200 lety uvolnila. Děs a hrůza ale zůstává.
Výbuchy islandských sopek jsou dost
zlé už pro samotné Islanany. Někdy
ale s sebou strhnou do propasti půlku
světa – tak jako při erupci sopky Laki
v letech 1783 a 1784, která byla jedním
z nejmohutnějších a nejničivějších
výbuchů rozhněvané přírody, jenž byl
kdy zaznamenán. Vulkán vyvrhl na ostrov
a do atmosféry nepředstavitelné
masy žhnoucího kamení, popela
a oxidu siřičitého. Sopka zpustošila
oblast o rozsahu 600 km², zničila velké
množství dobytka a usmrtila 50 000
lidí. Ale nejen to, jedovatý déš zasáhl
Evropu, rozleptal plíce obyvatel Paříže,
Londýna a Berlína. Severní Atlantik
se na měsíce ponořil do mlhy a Nil dokonce
vyschl. Bylo to jako apokalyptický
trest, který nikdy neskončí. Záchranu
mohla přinést už jen pomoc boží:
farář Jon Steingrimsson se proslavil
tím, že se se svými věřícími zabarikádoval
v kostele, odkud se ozývaly jeho
modlitby proti ohni – a pekelný žár se
opravdu zastavil kousek před kostelem.
Někdejší hněv Země se proměnil
v tichou krásu.
ISLAND | 23

LANDMANALAUGAR
Na Islandu je více než třicet aktivních sopečných systémů. Jejich oheň tvaroval ostrov po miliony let a vytvořil
krajiny téměř abstraktní krásy, jako je například Landmanalaugar.
Možná na Islandu neexistuje bláznivější
krajina, než je oblast Landmanalaugar
na jihozápadě ostrova. Vypadá,
jako by byla zbavena všech nadbytečných
ozdob, zredukována na přírodní
zátiší malované barvami země, protkána
teplými potoky, v nichž se poutník
může vykoupat jako v pramenu mládí.
Název Landmanalaugar znamená
„teplé prameny lidí z pevniny“ a horká
voda není jediným darem přírody
obyvatelům severních plání. Ještě
větším dojmem působí hra barev temně
zelených mechů, bíle zpěněných
ledovcových potoků, černočerných
lávových jazyků, červené půdy zbarvované
po tisíciletí železitými párami
a skal obalených žlutými vrstvami síry.
Ze země stále vystupují plyny a páry,
které nám připomínají, abychom nezapomněli,
jak je poloha Islandu exponovaná
a výbušná. Je to totiž jeden
z mála vrcholů Středoatlantského
hřbetu vyčnívajících nad hladinu moře.
Zde je místo spojení, kde se střetává
severoamerická a euroasijská deska,
které se od sebe s rachotem vzdalují.
24 | ISLAND

LANDMANALAUGAR
Červená, žlutá nebo bílá barva, oblé, ostré či měkké tvary – příroda v oblasti Landmanalaugar ukazuje, že má
smysl pro umění a pomocí několika málo ingrediencí dokáže z krajiny vytvořit obraz.
ISLAND | 25

ŠPICBERKY
Ani strádání v ledových a temných končinách lidi nikdy neodradilo od toho, aby se na Špicberkách usadili.
Hledali zde štěstí – tak jako dneska turisté, kteří se zde opájejí samotou.
Tam, kde končí svět a kde z lidské civilizace
nezbylo skoro nic, leží Špicberky
– skupina ostrovů v Severním
ledovém oceánu s rozeklaným a fjordy
rozbrázděným pobřežím, zpola
pohřbená pod příkrovem ledovců. Je
to místo pro masochisty – v zimě se
ostrovy dostávají do zajetí driftujícího
ledu, po dlouhé měsíce zde jako kletba
bohů panuje polární noc, jen polární
záře třeští na obloze jako nějaký
bláznivý duch. A přesto se zde lidé
neústupností přírody nenechali odstrašit.
Po dlouhá staletí na ostrovech
bydleli lovci velryb a tuleňů, na začátku
20. století se sem kvůli bohatým
zásobám uhlí dostali horníci. Kvůli
výzkumu severního pólu se tu objevili
i vědci. A ironie doby způsobila,
že budoucnost lidstva dnes dlí právě
v tomto nehostinném kraji – od roku
2008 se ve špicberské bance semen
shromažují a zmrazují miliony užitkových
rostlin, aby se ochránily před
genetickým znečištěním a uchovaly
se pro výživu obyvatelstva celého
světa.
26 | NORSKO

ŠPICBERKY
Osamělý lovec s nejistou budoucností – je ve hvězdách, jestli lední medvěd globální oteplování Země přežije.
Ale zatím je ještě pořád králem špicberského ledu, jako tady na ledovci Monaco.
NORSKO | 27

NP SAREK
Lidmi nedotčen, organizací UNESCO povýšen na světové dědictví, podzimem zahalen do rezavě hnědého
hávu – národní park Sarek ve švédském Laponsku, svět na hony vzdálený civilizaci.
Zeměkoule je nevolnicí člověka. Zkrotil
ji a dal jí svou tvář. Na naší planetě
to platí téměř všude. V národním
parku Sarek ale nic z toho není pravda.
Tady, ve švédské části Laponska,
je vláda přírody tak absolutní,
že člověk působí jako přebytečné,
když už ne rovnou směšné stvoření.
Švédsko je stěží někde jinde nedotčenější
a nepřístupnější než v tomto
vysokohorském světě vrcholů čnících
do výšky téměř 2 000 metrů, poskládaném
z hlubokých údolí, tichoučkých
horských planin, nekonečných
březových lesů, desítek ledovců, osamělých
losů, dravých horských potoků
a burácejících řek. Pokusit se je
přebrodit je velmi nebezpečný podnik
a za vysokého stavu vody vyložená
sebevražda. Hory národního parku
Sarek, z nichž mnohé patří ve Švédsku
k nejvyšším, jsou sevřeny věčným
ledem a jen stěží je lze dobýt, i když
rozhled z jejich vrcholů za námahu
vynaloženou při výstupu rozhodně
stojí. Není tady nic, žádné cesty,
žádné chaty, žádná infrastruktura, jen
2 000 km² čiré divočiny. A sotva existuje
lepší místo, kde lze člověka naučit
pokoře vůči přírodě a stvoření.
28 | ŠVÉDSKO

NP SAREK
Barevné opojení za polárním kruhem – v národním parku Sarek vysoko na švédském severu příroda použije
leckteré barvy z malířské palety, než nad krajem převezme vládu tma severské zimy.
ŠVÉDSKO | 29

NP OULANKA
Pro Středoevropany je synonymem romantiky les. Finové mají tolik stromů, že finská romantika by se v jejich
lesích cítila jako bezdomovec – zejména v Oulance, nejdivočejší lesní oblasti.
Jedno přísloví říká, že člověk někdy
pro samé stromy nevidí les. V národním
parku Oulanka jižního finského
Laponska je to jinak – tady
pro samé stromy nic jiného než les
nevidíte a někdy máte pocit, že celý
svět tvoří dřevo a zase jen dřevo.
Nepředstavitelné dvě třetiny plochy
Finska jsou pokryty lesy a nikde není
toto množství patrnější než v Oulance,
syrovém, liduprázdném světě
údolí, kaňonů a nepřístupných bažin,
kde mají domov rysi, vlci, rosomáci
a medvědi. Především je to ale
svět lesa. Ticho prostírající se nad
krajinou někdy až nahání strach.
Větřík v korunách stromů ani nezašumí,
ptáček ve větvích nezacvrliká,
ani řeka nikde nezurčí. Člověk má
dojem, že tu tenhle les byl odjakživa
a že tu bude navěky. Ale zdání
klame. Na přelomu 19. a 20. století
se zde rozšířil strašný požár a celé
rozsáhlé území lehlo popelem. Les
je tedy poměrně mladý a vzhledem
k drsným zimám navíc extrémně
odolný.
30 | FINSKO

NP OULANKA
Bdělí strážci lesa – hnědí medvědi patří k inventáři národního parku Oulanka. Člověku ale zkříží cestu jen
velmi vzácně – protože tam skoro žádní lidé nejsou.
FINSKO | 31

LAKE DISTRICT (JEZERNÍ OBLAST)
Vřesoviště, rašeliniště, bažinaté krajiny a pochmurné melancholické barvy. Jezerní oblast Lake District je
příroda sama, prudká a nespoutaná, obdivovaná a opěvovaná nejslavnějšími anglickými básníky.
Daniel Defoe, autor klasického díla
„Robinson Crusoe“, procestoval
spoustu krajin a poznal syrovou přírodu
celého světa. Ale tváří v tvář Jezerní
oblasti neboli Lake District na severozápadě
Anglie málem ztratil řeč
i on. S hrůzou a zděšením napsal: „Je
to nejdivočejší, nejpustší a nejhrůznější
krajina, kterou jsem v Anglii, a dokonce
ve Walesu kdy prošel.“ Tolik záporných
superlativů ale přesto nikoho
neodradilo, spíš naopak vzbudilo zvědavost
Defoeových spisovatelských
kolegů, kteří zahořeli prudkou láskou
k Jezerní oblasti, nejvlhčí a patrně
i největrnější anglické končině. Příroda
zde vedle sebe shromáždila nejhlubší
jezero a nejvyšší hory země, nejpustější
vřesoviště a nejtemnější dubové
lesy. Pak se není co divit, že britští
básníci povýšili tuto oblast na ideál romantické
přírody bez jakéhokoliv zla
civilizace. Nejslavnějším z nich se stal
William Wordsworth, jehož balady zná
dodnes každý anglický školák, a bez
jehož básní v batohu se na toulky Jezerní
oblastí nesmí vydat žádný turista.
32 | VELKÁ BRITÁNIE

NP SNOWDONIA
Idylický pohled klame, protože tady vládnou duchové a démoni. Národní park Snowdonia, prohlášený
za chráněné území v roce 1951, je ideálním příkladem divoké velšské krajiny.
Byl jednou jeden obr, který se jmenoval
Rhudda a bydlel na vrcholu hory. Oblékal
si pláš ušitý z vousů králů, které zabil.
Pláš byl stále hustší, dokud nepřišel
král Artuš, který mu své vousy nechtěl
vydat a zlého obra usmrtil. Jak praví
legenda, Rhudda od té doby odpočívá
na své hoře, které Velšané proto říkají
„náhrobek“ – Yr Wyddfa. Anglicky se
jmenuje Snowdon a nejenže její jméno
dostala celá oblast, ale je zároveň nejvyšším
bodem národního parku Snowdonia
na severu Walesu. Zdejší horská
jezera zbarvuje neproniknutelná modř,
horské svahy nadpřirozená zeleň. Často
však bývají všechny barvy pohlceny
mlhou a mraky, které se sem tiše vplíží
a zahalí celou krajinu. Každý rok zde
spadne více než pět metrů srážek, v létě
tu bývá úmorné vedro, v zimě mrazivý
chlad, skály jsou ostré jako nůž a před
větry pronikajícími až do morku kostí se
člověk nikde neskryje. V oblasti Snowdonia
se musíte mít stále na pozoru,
zejména před takovými horami, jako je
Cadair. Říká se totiž, že kdo na jejím
vrcholu přenocuje, oslepne nebo zešílí.
VELKÁ BRITÁNIE | 33

RAŠELINIŠTĚ RANNOCH MOOR
Skotské rašeliniště Rannoch Moor vypadá jako obraz, ne jako skutečnost – ten obraz ovšem vyvolává úzkost
svými bledými barvami smrti, která tu převažuje nad životem.
Skotové jsou silní a houževnatí, ničeho
se nebojí a nikdy před nikým neustoupí.
Ale před krajinou couvnou
sami – před přírodou, která je tak divoká
a nezkrotná, že ji nedokáže spoutat
žádná lidská ruka a že se nedá zúrodnit
žádným pluhem. Takové je rašeliniště
Rannoch Moor, jedna z posledních
nedotčených oblastí Skotska, bažinatá
krajina na Skotské vysočině o rozloze
130 km² s mnoha potoky, tůněmi, jezery
a rašelinou černou jako noc. Rašeliniště
obklopují tisícimetrové hory, jako
by chtěly zbytek země ochránit před
jeho divokostí, před jeho přízračnou
prázdnotou a nepřívětivostí, před jeho
vránami, jejichž neblahý křik protíná ticho
a které jsou tu téměř jedinými ptáky
troufajícími si tady žít. Je to děsivá
a zároveň krásná krajina, která jako by
se zbavila veškeré radosti ze života.
„Drsnější pustinu nikdo nikdy neviděl,“
poznamenal si skotský spisovatel Robert
Louis Stevenson, autor „Ostrova
pokladů“, na konci 19. století po jedné
cestě na rašeliniště Rannoch Moor. Napsal
by to jistě i dnes.
34 | VELKÁ BRITÁNIE

GLENCOE
Krajina drží smutek. Trpká krása Glencoe není žádnou útěchou za tragické události, které se zde odehrály.
Nebudou zapomenuty po celou věčnost.
Je na krajině vidět, jakou bolestí a jakým
utrpením musela projít? Je možné pocítit,
jakou tragiku v sobě nese a na co
nelze nikdy zapomenout? Vypadá to,
že v Glencoe, jednom z nejkrásnějších
skotských vysokohorských údolí, tomu
tak je. Masakr v Glencoe z 13. února
1692 ulpívá na této podivuhodné krajině
jako zlá kletba dodnes. Oné noci
vyvrcholila rivalita mezi klany Campbellů
a MacDonaldů zákeřnou masovou vraždou.
Více než tři desítky příslušníků klanu
MacDonaldů, mezi nimi jejich vůdce
Alastair, zůstaly večer onoho strašného
dne ležet mrtvy ve vlastní krvi, dalších
více než třicet lidí zemřelo na následky
mrazivé skotské zimy, protože vrahové
jim spálili domy. Tím nejhorším skutkem
přitom byla věrolomnost pachatelů,
kteří před svým podlým činem požívali
pohostinnosti svých obětí. To vrahům
nikdo nikdy neodpustí. Na vstupních
dveřích mnoha hospod této krajiny mají
nápis, že se zakazuje vstup „podomním
obchodníkům a Campbellům“. A dodnes
se používá skotské přísloví: „Nikdy
nevěř žádnému Campbellovi!“
VELKÁ BRITÁNIE | 35

OSTROV SKYE
Barvy půvabné zádumčivosti: kdo nevěří, že z šedé, hnědé a zelené lze vytvořit úchvatný obraz krajiny, určitě
ještě nikdy nebyl na skotském ostrově Skye.
Když příroda roní své nejkrásnější slzy,
beznadějně smutně, a přesto s líbezným
půvabem, pak vypadá jako ostrov
Skye, ostrov deště a mlhy a věčně
zavlhlých očí. Na největším ostrově
souostroví Vnitřní Hebridy před západním
pobřežím Skotska je mokro stále.
Když sem Samuel Johnson, který
jako Angličan o dešti opravdu něco
věděl, v roce 1773 přišel, sklíčeně si
poznamenal: „Počasí není příjemné.
Polovina roku je zaplavena dešti.“ To
je ale jen půl pravdy. Druhou stranou
téže mince je kouzelná krajina nekonečných
rašeliniš, bizarních horských
vrcholů a podivuhodného členitého
pobřeží. Ostrov Skye má na délku
80 kilometrů a na šířku 50 kilometrů,
ale pobřežní linie je přitom dlouhá neuvěřitelných
16 000 kilometrů. Žádný
bod na ostrově není dál než osm kilometrů
od oceánu, který naráží na osamělé
zálivy a tříští se o divoké skály
a společně s deštěm zde přispívá
k trvalé nadvládě mokrého živlu. Lidé
ale vědí, jak se bránit – svou vlastní
tekutinou – pomocí whisky Talisker,
u které má člověk dojem, jako by byla
lisována přímo z bažin, a která přináší
do duše mír.
36 | VELKÁ BRITÁNIE

OSTROV SKYE
Kam oko dohlédne, všude jen voda. Spisovatel Alexander Smith na ostrově Skye v roce 1862 strávil čtyři
týdny. Jeho závěr zněl: „Během této doby 27 dní nepřetržitě pršelo.“
VELKÁ BRITÁNIE | 37

NP KILLARNEY
Svět tvořený vodou a lesy, laskaný Golfským proudem – národní park Killarney na jihozápadě Irska střeží
tajemství neobyčejného šarmu irské krajiny.
Jsou krajiny, které si naše sympatie
získají okamžitě, aniž bychom vlastně
věděli proč. Prostě to tak je. Takovou
podivuhodnou krajinou jsou velké
části Irska. Pozorujeme je jako u vytržení
s nadšeným úsměvem a teprve
po dlouhé době pochopíme důvod jejich
půvabu – je jím neodolatelná kombinace
divokosti a mírnosti – svobodná
příroda překypující temperamentem,
která ale nikdy nepůsobí hrozivě. Typickým
příkladem takové krajiny je národní
park Killarney na jihozápadě ostrova.
Střídají se tu strmé horské masivy
a šumící kaskády, hrozivá jezera, jako
Lough Leane nebo Muckross Lake,
a irské neproniknutelné dubové lesy
s planikami a bujnými porosty rododendronů,
které jako pestré chomáčky
vaty kontrastují se zádumčivou zelení
mechů a kapradí a s klidnou modří
nesčetných jezer. Za tuto velkolepou
směsici drsnosti a jemnosti vděčí národní
park svému dobrodinci, dobré
duši Atlantiku – Golfskému proudu,
který přináší teplo tam, kde jinak vládne
pouze chlad.
38 | IRSKO

MOHER
Nenadálý konec Evropy – starý kontinent nekončí u Moherských útesů na jihozápadě Irska nijak povlovně,
ale rázem, jako kdyby se ozval ohlušující úder na buben.
Když člověk stojí na Moherských útesech
na jihozápadě Irska, na jednom z nejdramatičtějších
strmých pobřeží Evropy
s nerušeným výhledem směrem na Ameriku
vzdálenou 5 000 kilometrů, může si
položit následující otázku: Kdyby Evropané
neobjevili Ameriku, ale Američané Evropu,
věnovali by novému kontinentu tváří
v tvář této velkolepé nádheře víc respektu
a úcty, než tomu bylo v případě Evropanů
a Nového světa? Tady, na konci Evropy,
končí travnatá, sytě zelená pobřežní planina
tak náhle a nenadále, jako by nějaký
zuřivý obr oddělil moře a pevninu mohutným
úderem sekery. Místy se v osmikilometrovém
pásu pobřeží útesy řítí kolmo
dolů do více než 200metrové propasti.
Není to končina pro ty, kteří mají strach
z výšek, ale pouze pro ptáky, jediné obyvatele
tohoto vertikálního světa. Sokoli,
mořští rackové, vrány a papuchalkové
zabydlují skalnaté strmé stěny, které s klidem
a vědomím neměnného řádu věcí
vítají vlny přicházející z Ameriky – útesy
tvoří mohutnou a majestátní přírodní
čestnou gardou, vedle níž je člověk jen
velmi nepatrný.
IRSKO | 39

POBŘEŽÍ SEVERNÍHO MOŘE
Na východofríském ostrově Amrum najdou klid nejen lidé. Zdá se, že tu svou vnitřní vyrovnanost našla
i příroda.
Pobřeží Severního moře je fenomén.
Dokáže člověku něco dát tím, že mu
něco vezme. Odejme mu veškerou tíži
myšlenek, provětrá mu hlavu a odvane
pryč všechnu jeho nepotřebnou
přítěž stejně jako bělavé závoje oblaků
za teplého letního dne. Tím člověk získá
svobodu a jasné myšlení. Zřejmě
se to může podařit jen krajině, která
svou sílu čerpá z rovnováhy a vnitřního
klidu. Pobřeží Severního moře se
nijak dramaticky nepředvádí (pokud
ho zrovna nedráždí přívaly vod a vzduté
moře), extrémy jsou mu cizí a místo
toho neustále touží po harmonii živlů.
Břehy nekončí útesy, ale pouze dunami,
barvy nejsou expresionistické,ale
spíše tlumené, tráva neroste divoce
na všechny strany, ale vítr ji pečlivě
a úhledně sčesává. Atlantik přichází
a odchází s přílivem a odlivem jako
klidný poutník a obloha se klene nad
pevninou a mořem jako mohutný šedý
baldachýn. U Severního moře nechce
duše vzlétnout vzhůru, poháněna touhou.
Chce prostě jen zůstat sama
sebou.
40 | NĚMECKO

POBŘEŽÍ BALTSKÉHO MOŘE
Krajina vytvořená mořským příbojem a lidskou rukou – poloostrov Fischland -Darß -Zingst mezi Rostockem
a Stralsundem vypadal před několika staletími úplně jinak.
Baltské moře není širý oceán, nekončí
v žádné závratné dálce, ale stále naráží
na své hranice. Mohlo by se mu
říkat oceán obyčejných lidí. To by ale
bylo vůči němu nespravedlivé. Nade
vše ho milovali takoví velikáni, jako byl
Thomas Mann. „Na pobřeží Baltu jsem
strávil bezpochyby nejšastnější dny
svého života,“ vyznal se tento rodák
z baltského města Lübecku. Snad tam
byl tak šastný proto, že na pláži přišel
na kloub velké hádance běhu světa.
Nebo Baltské moře je jako málokteré
jiné moře laboratoří přírody, kde je neustále
všechno v pohybu – ledovce tají
a modelují krajiny, hladina moře stoupá
a klesá, pobřeží nabývá stále nových
tvarů, staré mizí téměř přes noc. Nikde
jinde změny neprobíhají tak razantně
jako v národním parku Vorpommersche
Boddenlandschaft, kde pevnina přichází
a odchází skoro jako příliv a odliv.
Strmé břehy a povlovné pobřeží, laguny
a duny, pásy rákosí a slaniska, rašeliniště
a lesy – neustálý proces vznikání
a zanikání. Tvoření probíhající právě te
a tady.
NĚMECKO | 41

BAVORSKÝ LES
První německý národní park a jedna z největších souvislých lesních oblastí Evropy – Bavorský les, který se
táhne až daleko do Čech, je divoká krajina nesmírných rozměrů.
„Tři čtvrtě roku zima, čtvrt roku chladno.“
Tolik lidové rčení o počasí v Bavorském
lese. Vystihuje téměř všechno
o charakteru tohoto ohromného
středohoří, dlouhého přibližně sto kilometrů.
Proslulá láska Němců k jejich
lesu je v bavorsko -české pohraniční
oblasti poněkud mrazivou záležitostí,
vášní téměř pro masochisty. Bavorský
les je pověstný velmi nízkými teplotami
klesajícími až k minus 30 stupňům
a sněhovou pokrývkou dosahující až
tří metrů, čímž je bezpochyby nejdrsnějším
a nejdivočejším lesem mezi
Baltským mořem a Alpami. Některé
části této oblasti se díky dlouhodobé
ochraně trvající desetiletí mezitím znovu
proměnily v prales a na mnoha místech
se duch hor cítí podstatně lépe
než člověk. S úžasem lze tady, v srdci
střední Evropy, pozorovat, co se děje
v přírodě, když je ponechána v klidu
a míru – jak jsou porosty stále hustší,
jak příroda nemá žádné slitování se
slabými rostlinami, jak je nechá zahynout
a shnít a jak se právě tím udržuje
při životě. Je velké štěstí, že Německo
má ještě takový les, který se neřídí
žádnými jinými zákony než svými
vlastními.
42 | NĚMECKO

BAVORSKÝ LES
Jsou to opravdu kořeny, nebo drápy zakleté příšery, která se v noci probouzí k životu? V Bavorském lese si
člověk není jistý a raději to ani vědět nechce.
NĚMECKO | 43

MATTERHORN
Nejslavnější hora světa – Matterhorn propůjčil svůj tvar nejen čokoládě Toblerone, ale už navždy se stal
i ztělesněním dokonalé hory.
Může být jen jedna, jedna jediná v celém
božím světě, a to je ona – hora hor,
pravzor ideálního vrcholu, nejmajestátnější,
nejsymboličtější, nepřekonatelná,
nejkrásnější ze všech hor. To je Matterhorn.
Od té doby, co se lidé na konci
18. století přestali strašlivých Alp bát
a začali je brát útokem, je Matterhorn
jejich vysněnou horou – dokonalou pyramidou,
mistrovským dílem přírody.
Okamžitě se pokusili vystoupit na kolos
kantonu Wallis vysoký 4 478 metrů,
ale po dlouhé roky všechny pokusy lanových
družstev ztroskotaly. Jako by
stvořitel trestal lidi za jejich troufalost.
Přece jen ale 14. července 1865 stanul
až úplně na vrcholu Angličan Edward
Whymper, aby si tam vychutnal krátký
okamžik štěstí. Při sestupu se totiž
zřítili čtyři jeho druzi, a odstartovali tak
mýtus o triumfu a tragice Matterhornu.
Na žádné jiné hoře světa nepřišlo o život
tolik horolezců jako tady, celkem
jich bylo prý 450. A přesto se každoročně
tisíce dalších pokoušejí na Matterhorn
vystoupit, aby stanuli na vrcholu
hory všech hor.
44 | ŠVÝCARSKO

MONT BLANC
Anglický spisovatel lord Byron nazval v 19. století Mont Blanc s úctou a bázní „skalním trůnem v šatu z oblaků“.
Od té doby kolos nic ze své magické síly neztratil.
Mont Blanc není pouze nejvyšším vrcholem
Evropy. Je také osudovou horou,
která jedinečným způsobem ztělesňuje
vztah lidí k Alpám. Dlouho byl
považován za horu prokletou, „montagne
maudite“, v jejímž věčném ledu
sídlí přízraky a duchové, kteří každého
lidského vetřelce okamžitě pošlou
k čertu. Ale pak nastal v Evropě věk
rozumu a lidé už na Mont Blanc nehleděli
s pověrčivým strachem, nýbrž
s vědeckým zájmem. Ženevský přírodovědec
Horace -Bénédict de Saussure
vypsal roku 1760 značnou částku
jako odměnu za prvovýstup na tuto
horu, což se ale podařilo až roku 1786.
O rok později stál samotný Saussure
na vrcholu ve výšce 4 810 metrů
a zapsal si děkovnou větu: „Duše se
vznáší, rozum se rozpíná a zdá se, že
uprostřed tohoto majestátního ticha
slyšíme hlas přírody.“ Od tohoto okamžiku
se lidé chtěli dostat až úplně
nahoru. Dnes se každoročně na Mont
Blanc pokoušejí vystoupit stovky amatérských
horolezců. Ale jen polovině
z nich se to podaří.
FRANCIE, ITÁLIE | 45

IROISE
Burácející oceán, mokrý hrob. Majákům bretaňské přímořské oblasti Iroise jako zde na ostrově Ouessant se
nepodaří vždycky dovést lodě do bezpečného přístavu.
Člověk je suchozemec, který si troufá
zkrotit oceány. Že je to jen pýcha, je
jasné každému, kdo alespoň jednou
v životě zažil pěnící hněv moře u Iroise.
V místech, kde končí Francie a začíná
Lamanšský průliv, na nejzazším
severozápadu Bretaně, Atlantik zuří
obzvlášá často. Při pohledu od pevniny
je to děsivě krásná podívaná
na zpěněné vlny, antracitovou skálu
a hrozivé, ocelově modré nebe, víření
a běsnění, hukot a řev, rozpoutání
živlů, které se předvádějí, jako by nastal
soudný den. Když je člověk ale
v takových okamžicích na moři, přeje
si jen jedno – mít pevnou půdu pod
nohama! Všichni námořníci považují
Iroise za postrach, kterému se vyhnou
pokaždé, když to jen trochu jde.
Legendární je počet lodí, které zde
ztroskotaly a přivodily neštěstí nejen
svému mužstvu. Nejznámější tragédií
všech dob byla havárie obřího tankeru
„Amoco Cádiz“ v roce 1978, která
způsobila ničivé zamoření moře ropou.
Tehdy měla Iroise pouze jednu
barvu – čerň smrti.
46 | FRANCIE

QUIBERON
Poloostrov Quiberon vyčnívá do Atlantiku jako beranidlo francouzské pevniny. A moře se zuřivě tříští o pobřeží,
jako by chtělo žulové skály rozbořit.
Barvou Bretaně je monotónní še žuly,
která na strmých březích vzdoruje rozkladné
síle moře a dál od pobřeží proniká
trávou, podobná kostem země.
Celé kostely jsou zbudovány pouze
ze žuly, a stávají se tak pevnostmi víry.
Mnohé staré domy jsou celé sestavené
z žulových desek. Ale kamenná
še přece jen jednoho protivníka
má – květinová moře rododendronů,
hyacintů, karafiátů, narcisů a hortenzií.
Pouze jedna krajina se těmito zářivými
barvami nezdobí – Presqu’île de Quiberon,
„skoro poloostrov“ v departementu
Morbihan, který je s pevninou
spojen pouze tenkým proužkem písku.
Důvodem je vítr, který bez ustání
bičuje výběžek pevniny vystrčený
daleko do Atlantiku. Na poloostrově
roste pár stromů, ohnutých tak, jako
by je kvůli proklatému větru sklátil žal,
na chudých loukách vzdoruje drsnému
počasí několik pampelišek a ani
še strmého pobřeží Côte Sauvage
se nemusí obávat barevné konkurence
– pomineme -li bělostnou barvu
zpěněných vln.
FRANCIE | 47

CAMARGUE
Už po tisíciletí žijí v deltě řeky Rhôny kamarští koně. Díky svým širokým kopytům se dokážou obzvláš dobře
pohybovat v místních bažinách – pokud zrovna nebojují proti býkům.
Když člověk pomyslí na Camargue,
okamžitě mu v hlavě začne naskakovat
spousta obrazů. Každý má o této
jihofrancouzské krajině určitou představu,
i když ji ještě nikdy neviděl na vlastní
oči. Je to synonymum pro divokost,
metafora nezkrotné přírody s dlouhou
hřívou a vlajícím ocasem, jež se brání
jakékoliv formě civilizace – i když
ve skutečnosti je zde hojně rozvinuté
zemědělství. Ale možná právě v tom tkví
půvab Camargue, zátopového území
v západní deltě Rhôny o rozloze téměř
1 000 km². Vzbuzuje totiž dojem, že se
důsledně vyhýbá veškerým domestikačním
pokusům člověka. Tento svět
bažin a dun, jezer s brakickou vodou
a solných stepí patří flóře a fauně, nikoliv
nám. Je říší pinií a kosatců, polodivokých
koní a bojových býků milujících
svobodu, obrovských kolonií plameňáků
a statisíců jiných ptáků, jako jsou
pisily čáponohé, tenkozobci opační,
volavky červené, kvakoši noční, volavky
vlasaté, rusohlavé a stříbřité. Všichni
zde najdou bohatě prostřený stůl a domov,
který jim žádný člověk neupírá.
48 | FRANCIE

CAMARGUE
Kdo jí hodně garnátů, má za trest růžové peří. V Camargue žijí desetitisíce plameňáků, jsou přísně chráněni
a během hnízdění bedlivě střeženi.
FRANCIE | 49

NP ORDESA Y MONTE PERDIDO
Přírodní úklidová četa – supi bělohlaví – patří k největším mrchožroutům Starého světa a obzvláš hojně se
vyskytují v národním parku Ordesa y Monte Perdido ve španělských centrálních Pyrenejích.
Monte Perdido je hora duchů. Možná
je to také hora bohů. Každopádně je
to vrchol, který umí čarovat a udělat
se neviditelným. Masiv v centrálních
Pyrenejích, vysoký 3 355 metrů, je
v severním Španělsku a v jihozápadní
Francii vidět ze vzdálenosti stovek kilometrů,
dokonce ze Zaragozy a Pau.
Ale když se k této hoře blížíte, náhle
zmizí a po mnoho dní ji nevidíte. Znovu
se vynoří teprve v poslední vteřině
jako fata morgána ze skal a ledu, jako
by byla sídlem bohů a pro lidské oči
tabu. „Ztracená hora“ – případnější
jméno nemohla Monte Perdido dostat.
Tento název patří společně s názvem
kaňonu Ordesa i nejstaršímu národnímu
parku španělských Pyrenejí. V této
divoké krajině najdeme nejen nejhlubší
evropské propasti, ale i mnoho druhů
rostlin a zvířat, které jinde vyhynuly,
například supa mrchožravého. Jiné
zvíře však bylo vyhubeno už i tady –
poslední kozorožec pyrenejský skončil
svůj život v roce 1999 – v kaňonu
Ordesa ho zabila jedle, kterou porazila
bouře.
50 | ŠPANĚLSKO

NP ORDESA Y MONTE PERDIDO
Propasti a skalní srázy hluboké jako pekelný jícen jsou typické pro národní park v provincii Huesca, jehož
krajina někdy spíš připomíná uměle vytvořené kulisy než drsnou divočinu.
ŠPANĚLSKO | 51

NP DOÑANA
Velkolepá pustina, která uspokojí jakoukoliv touhu po samotě, v národním parku Doñana na andaluském
pobřeží Atlantiku ji ovšem člověk musí sdílet s miliony zvířat.
Dálkové cesty nejsou vynálezem lidí.
Ti cestují z jednoho světadílu na druhý
v masovém měřítku teprve pár desetiletí.
V přírodě se takové cestování
provozuje už po tisíce let a dodnes je
tah ptáků jedním z nejpodivuhodnějších
fenoménů zvířecího světa – mistrovský
výkon vzhledem k organizaci,
orientaci a rozvržení sil, který každoročně
uskutečňují miliony tažných
ptáků. Jejich nejdůležitějším letištěm
v západní Evropě a jedním z celosvětově
nejvýznamnějších hnízdiš je národní
park Doñana v ústí delty Guadalquiviru,
největší andaluské řeky.
V tomto ohromném mokřadu, plném
dun a kamýšů, pinií a jalovců, hlodášů
a dubů korkových, odpočívají
a pokojně hnízdí ptačí hrdinové dlouhých
tras vedle svých španělských
příbuzných – orlů iberských, plameňáků,
kachnic bělohlavých, divokých
kachen, lysek černých, tenkozobců
opačných. A pěknou historickou
pointou je fakt, že nejslavnější mořeplavec
světa vyrazil na své americké
dobrodružství právě odtud: Kryštof
Kolumbus, který 3. srpna 1492 opustil
přístav Palos de la Frontera a vydal
se směrem na západ.
52 | ŠPANĚLSKO

NP DOÑANA
Milovníci zvířat si v národním parku Doñana přijdou na své. Prohánějí se tu vlhy pestré, ibisi hnědí, tenkozobci
opační, slípky modré, volavky stříbřité a bukači velcí vedle jelenovitých druhů a koček divokých.
ŠPANĚLSKO | 53

LANZAROTE
Bez nápaditosti se na Lanzarote, jednom z Kanárských ostrovů, žít nedá – kvůli ochraně vinné révy před
větrem a nepřízní počasí se kolem rostlin staví půlkruhové valy z lávových kamenů.
Čerta se bojí každý, černého ostrova
nikdo, naopak – Lanzarote, ostrov,
který se od hlavy až po paty halí
do černého hávu, upoutá každého
návštěvníka natolik, že se ani bát
nestihne. Člověk tady zažije přírodu
z období dlouho před jejím dokončením,
drsné živly, které se ještě musí
zformovat a vykovat. Ostrov Lanzarote,
zrozený z ohnivých sopek, které
vystoupily z moře, je stále jakoby
nehotový a ještě potřebuje dotvořit.
Jeho láva je černá jako podsvětí,
černé jsou jeho vrcholy, černé jsou
pláže. Ale duši černou nemá, ta je
radostná, téměř mladistvě bezstarostná.
Člověk se zde necítí jako
v pekle, ale spíš jako v panenském
světě, který se možná bude muset
ještě trochu vybarvit. Jen teplota
půdy částečně připomíná podzemní
ábelskou říši. Specialitou ostrova
jsou lávové grily, kde se kuřata pečou
díky žáru stoupajícímu ze země.
Položí se jednoduše na rošt, pod
nímž klokotá horké magma zemského
jádra.
54 | ŠPANĚLSKO

TENERIFE
Nejvyšší hora Španělska, třetí největší ostrovní sopka Země a kamenný kolos, vzdálený a zasněný, jako by
ani nebyl z tohoto světa – to je sopka Teide na ostrově Tenerife.
„Pohled na tuto horu není přitažlivý
jen kvůli její impozantní mohutnosti.
Intenzivně zaměstnává i ducha a nutí
k přemýšlení o tajemných zdrojích
vulkanické síly.“ Tato slova napsal
Alexander von Humboldt o Teide, tenerifské
hoře čnící vysoko nad svým
okolím, nejvyšším vrcholu na španělském
území a třetí největší ostrovní
sopce světa. Jako neomezený vládce
trůní kolos vysoký 3 718 metrů nad
největším z Kanárských ostrovů, ale
i jako „harmonický obraz“ z kamení,
oblohy a zeleně, jak říká Humboldt.
Na Teide vystoupil v létě roku 1799.
Pohled na Atlantik a sedm Kanárských
ostrovů si ale užíval jen krátce,
neboí spěchal, aby vyrazil za svými
americkými dobrodružstvími. Dnešní
návštěvníci by si měli rozhodně dopřát
víc času. Neboí teprve pak mohou
pocítit klid a sílu hory Teide, obdivovat
bílé květy kručinky a fialové
moře fialek a žasnout nad světle šedou
pemzou, nazelenale žlutým mramorováním
síry a – v zimních měsících
– nad bělostí její sněhové čapky.
ŠPANĚLSKO | 55