Praktický právní průvodce nejlepším zájmem dítěte

v jiných rodinách, ale rozhodně nedosáhlo intenzity ohrožení nepřiměřeného.
V předmětném případu navíc nikdy nic nenasvědčovalo
tomu, že by Kutznerovi své děti jakkoli zanedbávali nebo s nimi dokonce
špatně zacházeli.
Evropský soud v souvislosti s tímto případem zdůraznil ještě jeden základní
princip veřejnoprávní ochrany dětí, a to, že „skutečnost, že
dítě může být umístěno do prostředí podnětnějšího pro svůj vývoj,
sama o sobě neodůvodňuje nucené odebrání tohoto dítěte
z péče jeho biologických rodičů; k tomu musí přistupovat další
skutečnosti, prokazující nezbytnost takového zásahu“.
S ohledem na uvedené je třeba zdůraznit, že nepřípustné tak budou takové
případy odebrání dítěte proti vůli biologických rodičů, kdy odpovědné orgány ani
ještě nemohou mít žádnou přímou zkušenost se způsobem zajištění péče ze strany
těchto rodičů.
2.1 Exkurz – rozhodování o rodičovské odpovědnosti
v řízení o svéprávnosti rodiče
K případům, kdy odpovědné orgány – OSPOD i soudy – dovozují závěr o nepřiměřeném
ohrožení dítěte, aniž by měly poznatky o reálném způsobu zajištění
péče o dítě ze strany daného rodiče, tedy pouze na základě znaleckých posudků,
přitom stále dochází, přičemž v praxi se velmi často týkají rodičů s mentálním postižením
nebo duševní poruchou, kteří navíc mají zásah v oblasti své svéprávnosti.
Např. paní L. byla její nezletilá dcera odebrána ihned po narození, a to z důvodu,
že znalec v řízení o svéprávnosti paní L. konstatoval, že paní L. nebude schopna
o svou dceru řádně pečovat. Za nepřípustný lze tento postup označit především
z toho důvodu, že bez opory v přímé zkušenosti a poznatcích o způsobu zajištění
péče ze strany rodiče předjímá, že konkrétní člověk nebude své rodičovské povinnosti
plnit řádně, a to ani případně s podporou. To však v okamžiku, kdy se dítě
ještě ani nenarodilo, nemůže vědět nikdo. Konkrétní diagnóza dává určitý rámec,
avšak schopnosti, osobnost, minulost i dostupná podpora jsou v případě každého
člověka, byť se stejnou diagnózou, vždy jedinečné.
Navíc rozhodování o rodičovské odpovědnosti v jejím plném rozsahu, tedy
i v těch částech, které se žádným způsobem nedotýkají právních jednání, v rámci
řízení o svéprávnosti je nepřípustné. V současné praxi přitom činí značné problémy
výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku v těch případech, kdy člověk,
k omezení jehož svéprávnosti soud přistupuje, je současně rodičem. Ustanovení
§ 865 odst. 2 občanského zákoníku totiž stanoví, že v případě, že soud rozhodne
o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne rovněž o jeho rodičovské odpovědnosti.
K interpretaci a aplikaci tohoto ustanovení je však třeba přistupovat s maximální
mírou obezřetnosti, a to v zájmu předcházení diskriminaci osob se zdravotním postižením
a nepřiměřeným zásahům do jejich práva na ochranu rodinného života.
Citované ustanovení je tak třeba vykládat především s ohledem na obsah právního
institutu svéprávnosti a účelu jejího omezení. Svéprávnost či výstižněji způsobilost
k právním úkonům, jak o ní hovořil předchozí občanský zákoník (zákon č.
40/1064 Sb.), označuje způsobilost člověka svými právními jednáními nabývat
práva a brát na sebe povinnosti. Její obsah se tedy vztahuje výlučně k právním
jednáním. Omezení svéprávnosti poté představuje jedno z podpůrných opatření
při narušení schopnosti člověka právně jednat, k němuž lze v souladu s § 55 přistoupit
pouze v zájmu člověka, hrozila-li by mu jinak závažná újma a není-li možné
k zajištění jeho přiměřené ochrany využít mírnější a méně omezující opatření. Jinými
slovy účelem omezení svéprávnosti člověka je zajistit ochranu tohoto člověka
před nepřiměřeným, tj. závažným a reálným rizikem v oblasti právních
jednání, typicky hospodaření s majetkem a uzavírání smluv, kterému by se jinak
svou plnou svéprávností reálně vystavoval. Zachování či omezení svéprávnosti
přitom jako právní institut žádným způsobem nesouvisí s mírou faktické schopnosti
či neschopnosti člověka. V případě, že lze k zajištění ochrany člověka před
nepřiměřeným rizikem v oblasti právních jednání využít mírnější a méně omezující
opatření, není možné přistoupit k omezení svéprávnosti, ale využít právě toto
mírnější a méně omezující opatření. Z toho vyplývá, že např. člověku s vysokou
mírou podpory, který není schopen svou svéprávnost fakticky vykonávat, bude
postačovat pouze ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti, jelikož sa-
42 Praktický právní průvodce nejlepším zájmem dítěte II. Role a odpovědnost OSPOD v kontextu nejlepšího zájmu dítěte
43