Mapovani KKP, svazekII_final

Východiska a strategie podpory KKP v ČR / 1
Příčin tohoto stavu je bezesporu více, nicméně v obecné rovině lze pravděpodobně
za tu hlavní označit nedostatečný důraz na renomé kultury v české společnosti. V přístupu
politiků, tedy z pohledu kulturní politiky, je patrný nedostatek vizí a představ
směřování daných mimo jiné neznalostí a neschopností interpretace zahraničních
trendů i neznalostí domácích potřeb způsobenou nedostatečnou komunikací s představiteli
jednotlivých odvětví. Propast mezi veřejnou správou a praxí se stále prohlubuje.
Na základě těchto faktů není překvapující, že fenomén KKP umožňující nový pohled
na kulturní politiku není v ČR stále dostatečně reflektován a šíření povědomí o jeho
významu je velmi pomalé a obtížné. Svou roli hraje i „zatíženost“ české kulturní
politiky historicky daným důrazem na oblast kulturního dědictví. Péče o kulturní
dědictví − především o památky − je přirozená vzhledem k jejich množství na českém
území, nicméně odvádí pozornost od oblasti tzv. živého umění a rozvíjejících se
kreativních sektorů, které jsou považovány za hlavní hybatele ekonomického i společenského
růstu. Není proto divu, že strategický přístup ke KKP se v poslední době
nejvíce rozvíjí v severských zemích, které nemají tak vysoké počty památek, zatímco
náš region či jižní evropské státy stále hledají cestu, jak vyvážit památkovou péči
a podporu současné tvorby. Svědčí o tom např. způsob využití Evropských strukturálních
a investičních fondů (ESIF) pro oblast kultury, kdy je priorita ze strany MK stále
soustředěna na investice do památkové infrastruktury.
V současné době se ze všech KKP stále těší nejlepšímu společenskému postavení
a strategické podpoře v ČR filmový průmysl, který od roku 2013 disponuje novým
zákonem o audiovizi a nejlepším nastavením podpůrných opatření realizovaných prostřednictvím
programů Státního fondu kinematografie, který pro financování projektů
čerpá i mimorozpočtové zdroje. Filmaři rovněž v roce 2010 prosadili realizaci systému
filmových pobídek, které přispívají k výraznému zvýšení počtu produkčních společností
poskytujících služby zahraničním filmovým štábům. Z analýzy potřeb vyplývá,
že do budoucna by se měl filmový průmysl věnovat kvalitě tvorby, která není příliš
konkurenceschopná, a rovněž by měla být diskutována otázka rozšíření portfolia fondu
o podporu externí televizní produkce včetně animovaných děl a digitálních her
s ohledem na vzrůstající význam těchto segmentů.
Nejblíže k odvětví filmu má odvětví digitálních her, o čemž svědčí mimo jiné tzv.
transmediální projekty, propojující obě odvětví. Mezi nimi však stojí mnoho odlišností
bránících větší spolupráci i dobře ilustrujících handicapy historicky starších
odvětví. Filmový průmysl je zatížen setrvávající segmentací produkčního řetězce
(tvorba − produkce − distribuce − prezentace) a zavedeným systémem dotací, který
mu na rozdíl od oblasti digitálních her brání v důrazném zaměření se na diváky a prodejnost
produktů. Digitální hry oproti tomu mají výhodu v otevřenosti platforem,
v okamžitém přístupu na globální trh a v existenciálně nutném důrazu na diváky,
bez něhož by nemohlo dojít k návratnosti povětšinou vysokých finančních investic.
13