Důvodová zpráva

- 201 -
Odstavec 4 obsahuje případy, kdy se lhůta pro placení daně staví. Jde o situace, kdy
jsou dány objektivní důvody – existence jiných řízení (soudní exekuce, insolventní řízení,
veřejná dražba), dožádání mezinárodní pomoci, které jsou mimo vliv správce daně.
V odstavci 5 stanoví maximální možnou délku lhůty pro placení daně na 20 let. Je tak
objektivně garantována právní jistota, že do 20 let budou platební vztahy mezi správcem daně
a dlužníkem vyrovnány. Výjimka z tohoto pravidla je pak zakotvena v odstavci 6.
Zákon v odstavci 6 stanoví třicetiletou lhůtu k prekluzi práva vybírat či vymáhat
nedoplatek, pokud je takový nedoplatek zajištěn zástavním právem na nemovitostech, které je
zapsáno v příslušné evidenci.
3. 5. 2. Dělená správa
Tato pasáž upravuje problematiku tzv. dělené správy. Z dosavadní praxe vyplynulo, že
vyhovuje úprava, která stanoví jednotný, racionální postup pro správu placení (tedy vybírání,
vymáhání i evidenci) peněžitých plnění určených do veřejných rozpočtů. Oproti současné
právní úpravě, která je dosti sporá, se navrhuje přesněji vymezit popis přechodu věcné
příslušnosti, ke které může v rámci dělené správy docházet. Prostor je věnován i vztahu mezi
orgánem, který předal správu placení jím uloženého peněžitého plnění a orgánem, který tuto
správu převzal (obecný správce daně ve smyslu § 106 správního řádu). Úprava je
koncipována dostatečně obecně, tudíž je připravena i na plánovaný přechod z celních úřadů,
které dosud plnili funkci obecných správců daně, na územní finanční orgány.
K § 156
Odstavec 1 vymezuje případy, kdy dochází k tzv. procesní dělené správě. Procesní
dělenou správou je nutné rozumět situaci, kdy se pro správu placení (vybírání, vymáhání,
evidence a s tím související úkony) určitého peněžitého plnění, které je ukládáno (event.
vzniká ze zákona) podle jiného nežli daňového zákona (tj. při jeho uložení se neuplatní
subsidiárně daňový řád) použijí ustanovení daňového řádu související s problematikou placení
daní. Nepůjde přitom nutně pouze o příslušnou pasáž označenou „placení daní“. Tato peněžitá
plnění v rozsahu, ve kterém se na jejich správu navržený zákon použije, jsou zahrnuta do
pojmu daň (§ 2 odst. 3).
V odstavci 2 je stanoveno, že každý orgán veřejné moci má při postupu v dělené správě
podle navrženého zákona postavení správce daně a ten, komu byla uložena povinnost zaplatit
peněžité plnění je v procesním postavení daňového subjektu.
Odstavec 3 vymezuje pojem dělené správy i na případy tzv. věcné (kompetenční) dělené
správy. Jde o případ, kdy s přechodem procesního prostředí dochází zároveň i k přechodu
pravomoci z jednoho orgánu veřejné moci, který např. platební povinnost k peněžitému plnění
stanovil individuálním správním aktem vydaným podle správního řádu, na obecný exekuční
orgán, který bude zajišťovat placení tohoto peněžitého plnění.
K§ 157
Návrh v odstavcích 1 a 2 rozlišuje dva okruhy případů, které v rámci věcné dělené
správy nastávají. Vychází tak ze skutečnosti, že v některých zákonech je rozdělení věcné
působnosti při správě placení peněžitého plnění stanoveno tak, že dobrovolná část úhrady je
svěřena orgánu ukládajícímu a vlastní vymáhání pak obecnému správci daně. V jiných
zákonech je pak předpokládána příslušnost obecného správce daně pro obě tyto oblasti, tedy
vybírání i vymáhání příslušného peněžitého plnění. V této souvislosti je pak vymezen postup
při předávání nezbytných podkladů pro vybírání a vymáhání, nebo pouze vymáhání
peněžitých plnění ze strany orgánu veřejné moci, který povinnost peněžitého plnění uložil,