Důvodová zpráva

- 192 -
2). Tento způsob respektuje primární povinnost tvrzení daňového subjektu a vytváří
analogické podmínky v doměřovacím řízení k podmínkám původního (řádného) vyměření. Je
tedy na vůli daňového subjektu, zda učiní i v tomto stádiu nalézacího řízení o své daňové
povinnosti tvrzení, čímž otevře možnost postupu k odstranění pochybností a tedy k zahájení
dokazovacího postupu, nebo zda umožní správci daně doměřit daň z moci úřední buď na
základě jím získaných důkazů nebo podle pomůcek.
Ustanovení odstavce 3 upravuje vztah k zásadě res iudicata a vyjadřuje zásadní
odchylku daňového řízení od jiných správních řízení. Ne vždy daňový subjekt tvrzení své
daně provede perfektně, stejně tak jako kapacita státních orgánů neumožňuje komplexní
audit, tedy jednoznačné prokázání tvrzené daňové povinnosti před jejím primárním
stanovením, a tak po zákonem stanovenou dobu existují další možnosti dodatečného
vyměření, tj. doměření daně. Jedná se o specifický postup výlučný pro daňový proces, kdy se
po pravomocném rozhodnutí ve věci předpokládá ještě možnost nového rozhodnutí
o případném zjištěném rozdílu daně. Tato fáze daňového řízení, tedy doměřovací řízení, může
být zahájena jak daňovým subjektem, když podá dodatečné daňové přiznání nebo vyúčtování,
tak z moci úřední, zejména když správce daně zjistí nesprávnost tvrzení daňového subjektu
při daňové kontrole. K doměření může dojít také tehdy, pokud správce daně při uplatnění
dalších procesních postupů, např. při vyhledávací činnosti, spolupráci s jinými správci daně,
včetně zahraničních berních správ, získá nové důkazy či indicie, na jejichž základě lze
předpokládat, že původně stanovená daň není správná. V tomto případě správce daně vyzve
daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání. Pokud daňový subjekt této výzvě
nevyhoví, správce daně doměří daň z moci úřední. Jinými slovy řízení o nalezení správné
částky daně je otevřeno po celou dobu běhu prekluzívní lhůty pro stanovení daně (§ 144) a
dosud stanovené částky lze měnit jak z důvodů zjištěných daňovým subjektem, tak i
správcem daně. Formální právní moc vydaných platebních výměrů a dodatečných platebních
výměrů, která mimo jiné umožňuje daňovému subjektu domoci se soudní ochrany, není na
překážku doměřovacímu řízení. V materiálním slova smyslu jsou práva a povinnosti neměně
určeny až uplynutím prekluzívní lhůty pro stanovení daně.
Odstavec 4 upravuje v souladu s možností daňového subjektu podat dodatečné tvrzení,
kterým budou měněny pouze dříve tvrzené údaje bez vlivu na výši daně, správci daně tyto
změny provést. Zároveň ukládá správci daně povinnost ve výroku rozhodnutí konstatovat, že
se poslední známá daň nemění. Proti tomuto rozhodnutí není možné odvolání, neboť tímto
rozhodnutím se daň nemění a změny lze iniciovat toliko na návrh daňového subjektu.
V odstavci 5 je upraven postup správce daně pro případ, že se správcem daně doměřená
daň neodchyluje od údajů dodatečně tvrzených daňovým subjektem a správce daně nemá o
nich pochybnosti. V tomto případě správce daně stejnopis dodatečného platebního výměru
založí pouze do spisu a nezasílá ho daňovému subjektu, což odpovídá zásadě hospodárnosti a
ekonomie řízení. Pro tento případ je zákonem den doměření pevně určen, a to posledním
dnem lhůty pro podání dodatečného tvrzení. Bylo-li dodatečné tvrzení podáno po zákonem
stanovené lhůtě je dnem doměření den, kdy toto podání došlo správci daně. Daňový subjekt se
dozví, zda tento okamžik nastal při nahlédnutí do spisu nebo pomocí dálkového přístupu (viz
daňová informační schránka). Daňový subjekt je v zákonem vymezené lhůtě oprávněn
zažádat o zaslání stejnopisu platebního výměru, který byl založen do spisu spolu s prvopisem
a správce daně je ve lhůtě třiceti dnů povinen této žádosti vyhovět.
Proti souhlasnému doměření daně není podle odstavce 6 na rozdíl od současné právní
úpravy možné odvolání, neboť není důvodu brojit proti výši daně, kterou dotyčný sám
dodatečně tvrdil. Jestliže bylo rozhodnutí o doměření daně vydáno na základě rozhodnutí o
závazném posouzení lze se proti němu odvolat (viz k § 129 odst. 4).