Důvodová zpráva

- 191 -
by však podobně jako obnova řízení neměl sloužit k odstraňování nezákonností a vad řízení.
Za tímto účelem je daňovému subjektu umožněno domáhat se sjednání nápravy v odvolacím
řízení a poté v rámci správního soudnictví.
Odstavec 3 omezuje možnost využít instrumentu dodatečného přiznání nebo
dodatečného vyúčtování na daň nižší v případě, že daň byla stanovena podle pomůcek, nebo
byla se správcem daně sjednána (§ 98). To odpovídá charakteru případů, kdy k použití
pomůcek či stanovení daně dohodou dochází, neboť tato situace nastane vždy až sekundárně
poté, co daňový subjekt svou nedostatečnou součinností neunese břemeno tvrzení a s ním
spojené důkazní břemeno.
Odstavec 4 upravuje možnost podat dodatečné přiznání nebo dodatečné vyúčtování,
kterým budou měněny pouze tvrzené údaje bez vlivu na výši daně.
Odstavec 5 ukládá daňovému subjektu, který dodatečné daňové přiznání podává,
povinnost vyznačit v něm rozdíl proti poslední známé dani a den, kdy byly zjištěny důvody,
které vedly daňový subjekt k podání tohoto dodatečného daňového přiznání nebo vyúčtování.
V odstavci 6 se vymezují skutečnosti, které nedovolují podat dodatečné daňové
přiznání, jak na vyšší daň, tak i na daň nižší. Jde o případy, kdy je nějakým postupem či
řízením revidována dosud stanovená daň a rozdíl, který by byl tvrzen, by tak byl až do
ukončení postupu nebo řízení nejistý.
Ustanovení odstavce 7 upravuje možnost správce daně, zejména z důvodu ekonomie
řízení, využívat v některých případech údaje i z nepřípustného dodatečného daňového
přiznání nebo vyúčtování. I v takovém případě se však nejedná o doměření daně z moci
úřední a nevzniká tedy sankce v podobě penále.
Odstavec 8 stanoví náhradní lhůtu pro zaplacení daně dodatečně tvrzené daňovým
subjektem. Ta je pak stanovena na stejnou dobu, kterou návrh předpokládá pro podání
dodatečného daňového přiznání či dodatečného vyúčtování. To znamená, že daňový subjekt,
který ve svém dodatečném tvrzení přiznává, že oproti dosud stanovenému stavu by měla být
jeho daň vyšší, musí současně uhradit tvrzený rozdíl.
K § 139 – Následné hlášení
Následné hlášení je obdobou opravného daňového přiznání a dodatečného daňového
přiznání. Plátce daně je tedy povinen podat, po splnění zákonem stanovených podmínek
a v zákonem vymezené lhůtě, následné hlášení. Pokud zjistí, že povinnost v hlášení má být
vyšší a je s tímto typem hlášení spojena úhrada, je plátce daně současně povinen v následném
hlášení uvedený rozdíl uhradit. Pokud z následného hlášení vyplyne nárok plátce daně na
vrácení dosud hlášené a uhrazené daně, správce daně o vrácení částky rozhodne individuálním
správním aktem, který má náležitosti platebního výměru.
K § 140 – Doměření daně
Odstavec 1 stanoví postup při zjištění skutečnosti, že dosud stanovená daň není správná.
Toto zjištění může být učiněno jak správcem daně, tak i daňovým subjektem. Doměření může
spočívat ve zvýšení nebo snížení poslední známé daně. Obecná úprava doměření se uplatní i
v případě, že je na základě dodatečného vyúčtování nebo z moci úřední po ukončeném
vyúčtování daň stanovena dodatečně plátci daně k přímé úhradě na základě speciální úpravy
daňových zákonů.
Odstavec 2 upravuje postup v případě, že je to správce daně, kdo zjistí důvody pro
doměření daně. V ustanovení se předpokládá dvojí možná situace. Buď správce daně důvody
zjistí v rámci daňové kontroly a doměří daň podle jejího výsledku. Pokud tomu tak není a
správce daně získá důkazy či jiné indicie, že je nutná změna poslední zjištěné výše daně jiným
způsobem, vyzve daňový subjekt k podání daňového přiznání nebo vyúčtování (§ 141 odst.