Důvodová zpráva

- 187 -
o stanovení daně, která by měla být v mezidobí uhrazena a toto dílčí řízení končí pouze
uložením platebního výměru ve spise, pokud se stanovená částka shoduje s částkou tvrzenou
daňovým subjektem, což je optimální průběh daňového řízení. Avšak i v tomto případě nelze
daňové řízení považovat za ukončené, i když existuje rozhodnutí, které nabylo formálně
právní moci, a oba, tj. daňový subjekt i správce daně mohou činit další zákonem předjímané
úkony k nalezení poslední známé daně a tedy k zahájení a provedení dalšího dílčího řízení
vedeného za účelem doměření daně. Je tedy nutné akcentovat specifičnost daňového řízení
spočívající v tom, že probíhá souvisle, nepřetržitě s existencí daňové povinnosti, pokud není
dosaženo jeho cíle (cíle správy daní). Velmi komplikované řízení může trvat v nalézací rovině
až deset let, v platební rovině ještě déle. Ať již dojde k zahájení dalšího dílčího řízení či
nikoliv, nabude zmíněné rozhodnutí materiální právní moci až uplynutím prekluzívní lhůty
pro stanovení daně (§ 144), resp. lhůty pro placení daně (§ 155).
V odstavci 2 se upřesňuje, že slovo daň, ve smyslu předmětu daňového řízení, je
používáno ve smyslu daň k jednomu zdaňovacímu období u daní, které se k období váží (daň
z příjmů, daň z přidané hodnoty) nebo ke zdaňované skutečnosti (daň dědická, daň z převodu
z nemovitostí), přičemž zdaňovacím obdobím se rozumí pravidelně se opakující časový úsek.
V průběhu daňového řízení o konkrétní daňové povinnosti správce daně využívá všech
dílčích řízení, která umožňují zjištění a stanovení daně tradičním způsobem, podle výčtu
v ustanovení odstavce 3. Je zde obsaženo základní rozlišení na řízení nalézací, kam patří
vyměření a doměření daně, dále řízení související s placením daně, kam patří posečkání daně,
zajištění daně a exekuční řízení. Do těchto dvou skupin je třeba řadit obě složky nalézacího,
resp. platebního řízení, tj. řízení před správcem daně prvního stupně i před odvolacím
orgánem. Posledním okruhem jsou řízení o mimořádných opravných prostředcích
a prostředcích dozorčího práva proti jednotlivým rozhodnutím vydaným v rámci daňového
řízení. Tyto tradiční postupy jsou většinou jednoúčelová související řízení, která vedou
k naplnění cíle správy daní, tedy ke zjištění a stanovení daně a její úhrady. V průběhu
daňového řízení o konkrétní daňové povinnosti využívá správce daně všech dílčích řízení,
která umožňují zjištění a stanovení daně tradičním způsobem. Podrobná úprava jednotlivých
typů dílčích řízení je předmětem dalších ustanovení.
3.4. Nalézací řízení
Tato část upravuje jak řízení vyměřovací, tak řízení doměřovací, tedy řízení směřující ke
správnému stanovení daně. Posledním okruhem jsou společná ustanovení pro nalézací řízení,
kam patří postup při nepodání řádného nebo dodatečného tvrzení, zaokrouhlování, rozhodnutí
o stanovení daně a lhůty pro stanovení daně. Návrh koncentruje ustanovení upravující celou
oblast nalézacího řízení při správě daní v ucelené části zákona, přičemž vychází
z osvědčených postupů stávající právní úpravy. Pro podání daňového přiznání, hlášení nebo
vyúčtování návrh využívá zkráceného pojmu „řádné daňové tvrzení“ a pro dodatečné daňové
přiznání, dodatečné vyúčtování nebo následné hlášení pojem „dodatečné daňové tvrzení“. Je
tak mj. terminologicky zohledněn základní princip daňového řízení, kterým je existence
břemene tvrzení na straně daňového subjektu.