Důvodová zpráva

- 182 -
Odstavec 3 obsahuje zásadu koncentrace, podle níž v přezkumném řízení nelze
poukazovat na nové skutečnosti a navrhovat nové důkazní prostředky, než ty, které byly
uplatněny v rámci žalobního návrhu. Pro případy „novot“ existuje instrument obnovy řízení,
resp. možnost podat dodatečné tvrzení v případě nalézacího řízení (§ 138).
V odstavci 4 je zakotvena zásada zákazu reformace in peius, což znamená, že
výsledkem přezkumného řízení nemůže být rozhodnutí, které by směřovalo v neprospěch
navrhovatele. Výsledkem by tak mělo být úplné, nebo přinejmenším částečné uspokojení
navrhovatele. Navrhovatel pak má ve smyslu § 62 odst. 3 soudního řádu správního možnost
sdělit soudu, že se cítí uspokojen, což vyústí ve smírné odstranění rozporu a zastavení
soudního řízení.
Podle odstavce 5 nelze proti novému rozhodnutí ve věci brojit opravnými prostředky
Důvodem je jednak existence zásady zákazu reformace in peius, ale také skutečnost, že
v případě, že navrhovatel není s výsledkem přezkumného řízení spokojen, má možnost
pokračovat dál v soudním řízení, neboť nedošlo k jeho uspokojení. Zůstává tak pouze
možnost zasáhnout prostředky dozorčího práva, např. nařízením obnovy řízení v důsledku
korupčního jednání.
3. Zvláštní část o správě daní
3.1. Registrační řízení
Registrační řízení patří mezi specifická řízení, která se uplatňují při správě daní a která
nejsou součástí daňového řízení (§ 132), byť s ním velmi úzce souvisí. Základním
předpokladem pro vznik tohoto řízení je existence registrační povinnosti, která stíhá užší
skupinu subjektů, nežli povinnost daňová. Primárně se tak registrace uplatní u daní, které mají
kontinuální charakter, tj. daňové povinnosti v nich vznikají pro jednotlivá zdaňovací období.
Registrace správci daně umožňuje přehled o klíčových údajích, z nichž je nutné při stanovení
daně i zajištění jejího placení vycházet.
K § 122 – Registrační povinnost
Odstavec 1 upravuje povinnost daňového subjektu, po splnění předpokladů uvedených
v tomto ustanovení, podat ve lhůtě 30 dnů přihlášku k registraci u příslušného správce daně.
Dále vymezuje běh lhůty, v jejímž průběhu je daňový subjekt povinen splnit svoji registrační
povinnost. Počátek běhu této lhůty je ve smyslu odstavce 2 vázán na den, od kterého je
daňový subjekt oprávněn, na základě získaného povolení nebo oprávnění, příslušnou činnost
vykonávat, tedy neváže na skutečnost, zda mu dani podrobené příjmy již vznikly.
Odstavec 3 rozšiřuje registrační povinnost obecně vymezenou v odstavci 1 i na daňové
subjekty, které nepotřebují nebo nemají k výkonu své činnosti povolení či oprávnění
k podnikatelské činnosti, přičemž však vykonávají činnost, jejíž výsledky jsou předmětem
daně, nebo pokud takový subjekt začne pobírat příjmy, které jsou předmětem daně.
Odstavec 4 zavazuje k registrační povinnosti i osoby se sídlem nebo bydlištěm
v zahraničí, pokud splňují kritéria uvedená v odstavcích 1 a 3, a současně budou jejich příjmy
zdaňovány v tuzemsku.
Odstavec 5 ukládá registrační povinnost plátci daně, pokud se dostal do tohoto právního
postavení a z toho titulu mu vznikly povinnosti příslušející podle daňového zákona plátci
daně. Lhůta pro podání přihlášky k registraci je v tomto případě v délce 15 dnů ode dne
vzniku, kdy dotyčný nabyl toto právní postavení, čímž mu vznikly i povinnosti s tím spojené.
Registrační povinnost stíhá podle odstavce 6 i plátce daně, kterému vznikla plátcova
pokladna. Jedná se nejčastěji o plátce daně ze závislé činnosti a funkčních požitků. Součástí