Důvodová zpráva

- 115 -
• zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích,
• zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích,
• zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
• zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců
ČR.
U zákonů souvisejících s problematikou dělené správy se jedná o odstranění duplicitní
úpravy v jednotlivých právních předpisech, která se stala nadbytečnou pro jednoznačné
vyjádření dělené správy příslušnými ustanoveními správního řádu. Mělo by tak dojít
k odstranění nepřehledné a duplicitní právní úpravy v této oblasti. Nutné změny si vyžádají
novelizaci cca 120 zákonů.
c) Vztah k předpisům upravujícím oblast sociálního a zdravotního pojištění
V současnosti existují odvody do veřejných rozpočtů, jejichž výběr není pokryt
obecným daňovým procesním předpisem, ale samostatnou právní úpravou. Jedná se zejména
o pojistné na všeobecné zdravotní pojištění (zákon č. 592/1992 Sb.) a pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (zákon č. 589/1992 Sb.).
Z teoretického hlediska se jedná o plnění srovnatelná s daněmi, při jejichž správě vznikají
specifické finančně-správní vztahy jako v případě daní, což přináší potřebu řešení obdobných
institutů. Proto zmíněné zákony obsahují úpravu z velké části duplicitní vůči daňovému řádu.
Cílem zákonodárce by mělo být tyto duplicity odstranit, neboť se tím výrazně snižuje riziko
nekonzistence a předchází se sporům o výklad jednotlivých ustanovení.
V minulosti se již uvažovalo o organizační nebo jen procesní integraci zmíněných
odvodů s výběrem daní, obdobně jako se připravuje integrace celní a daňové správy.
Z důvodu možných změn v organizaci je daňový řád psán tak, aby nepředjímal jakékoliv
organizační řešení. Tomu odpovídá např. vymezení pojmu správce daně v § 12, kterým může
být vedle správního orgánu také jiný státní orgán, nebo právnická či fyzická osoba. Není
rozhodné, zda správce daně bude správní orgán, nebo bude mít formu právnické osoby sui
generis nebo např. formu některé z obchodních společností. Daňový řád tedy ponechává
možnost vyřešení organizačních otázek ve zvláštních zákonech bez toho, aniž by musel být
měněn text daňového řádu.
Tento přístup rovněž umožňuje provést integraci systémů výběru pouze na úrovni
procesu, aniž by muselo být zasahováno do organizace. Legislativní základ pro podřazení
specifických odvodů pod daňový řád představuje jeho § 2. Podle něj může být pro jakékoliv
plnění, které směřuje do veřejného rozpočtu, stanoveno, že se při jeho správě postupuje podle
daňového řádu. Rovněž může být zákonem stanoveno, že určitý rozpočet se pro potřeby
správy daní považuje za veřejný. To může být zakotveno např. právě ve vztahu ke zmíněným
odvodům.
Pokud by správa zdravotního nebo sociálního pojištění vyžadovala upravit určitý
institut odlišně od daňového řádu, je možné tak učinit ve zvláštním předpise. Lze se
domnívat, že takových specifik bude jen minimální počet. Daňový řád by pak vůči takové
zvláštní úpravě představoval úpravu subsidiární. Taková procesní integrace, založená na
jasných systémových vztazích, by pak byla pro uživatele přehlednější a poskytovala mu vyšší
míru právní jistoty.
d) Vztah ke správnímu řádu
V souvislosti s přípravou rekodifikace daňového práva procesního se v odborných
diskusích objevuje otázka vztahu daňového řádu a správního řádu. Předmětem diskuse je, zda
by nebyla vhodnější konstrukce, podle níž by daňový řád (sekundárně tedy všechny daňové