Důvodová zpráva

- 165 -
K § 92 – Dokazování
Provádění dokazování je svěřeno správci daně, který při této činnosti musí dbát
základních zásad (zásada materiální pravdy, zásada volného hodnocení důkazů). Dokazování
provádí správce daně s využitím postupů a úkonů, které mu daňový zákon umožňuje; podle
odstavce 1 může také dožádat o některý z úkonů nebo postupů jiného správce daně stejného
nebo nižšího stupně.
Odstavec 2 přikazuje správci daně, aby v rámci zjišťování daňově významných
skutečností postupoval, co nejúplněji. Neznamená to, že správce daně má povinnost zjistit
skutečný skutkový stav, ale měl by vyvinout maximální úsilí, aby se tomuto stavu přiblížil.
Správce daně není vázán dispozicí daňového subjektu a jím činěných návrhů na provedení
důkazních prostředků. Pokud však jsou takovéto návrhy předloženy, musí se jimi zabývat.
Vedle toho však může provádět i dokazování iniciované vlastní úvahou. Při správě daní se
však neuplatňuje zásada vyhledávací obvyklá např. v trestním právu, což odpovídá faktu, že
důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa
tudíž přísluší tomuto daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem
daně musí své břemeno unést, jinak se vystavuje možnému kontumačnímu stanovení daně
podle pomůcek (§ 98).
Odstavec 3 stanoví tradiční skutečnost přítomnou v rámci dokazování v jiných
procesních řádech, tj. že není třeba dokazovat existenci právních předpisů a notoriety.
V rámci dokazování je pak podle odstavce 4 zachován tradiční princip daňového práva,
že důkazní břemeno ohledně skutečností, které je daňový subjekt povinen uvádět ve svých
tvrzeních (nikoliv jen ty, které fakticky uvedl), nese daňový subjekt. Existence této povinnosti
úzce souvisí s břemenem tvrzení, podle něhož je daňový subjekt povinen přiznat svou daň.
Důkazní břemeno znamená, že daňový subjekt může být povolán k prokázání všech
skutečností, které ve svých podání tvrdil, nebo tvrdit měl. Daňový subjekt je rovněž povinen
prokazovat skutečnosti, k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván, ovšem pouze za
předpokladu, že se tyto skutečnosti vztahují k jeho daňové povinnosti. Výzvu k průkazu
těchto skutečností relevantních pro stanovení daně může správce daně vydat kdykoliv to
průběh řízení vyžaduje.
Základní výčet skutečností, při jejichž prokazování důkazní břemeno nese správce daně,
vymezuje ustanovení odstavce 5.
Ustanovení odstavce 6 zavazuje daňový subjekt k odůvodnění požadované účasti jiné
osoby, např. navržení svědka, a stejně tak zavazuje k odůvodnění nepřipuštění takové osoby
do řízení i správce daně.
Proces dokazování je podle odstavce 7 završen závěrečným hodnocením důkazních
prostředků, ve kterém správce daně určí, které důkazní prostředky jsou použitelné pro vydání
rozhodnutí ve věci a které nikoli, a osvědčí je jako důkaz. Zde se uplatní zásada volného
hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1). O tomto postupu učiní správce daně úřední záznam, s
výjimkou důkazů, jejichž hodnocení je obsaženo v dříve provedeném záznamu (např. zpráva
o daňové kontrole).
K § 93 – Důkazní prostředky
Poměrně stručná současná úprava důkazních prostředků má být doplněna o jejich
podrobnější vymezení. Precizován je i vztah pojmu důkaz, který návrh chápe jako relevantní
informaci či poznatek pramenící z procesu dokazování, a pojmu důkazní prostředek, kterým
je třeba rozumět nosič této informace - pramen důkazu (např. svědek, listina), ale i procesní
činnost správce daně směřující k poznání skutkového stavu (např. výslech svědka, čtení
listiny).