Důvodová zpráva

- 157 -
spravedlnosti. Právo na tlumočníka vyplývá také z čl. 37 odst. 4 LZPS, který stanoví, že
každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Ustanovení odstavce 4 dává možnost občanům České republiky náležejícím
k národnostním menšinám, které tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky, jednat
před správcem daně, ale i činit podání, v jejich jazyce. Kritéria, která umožňují jednoznačné
posouzení příslušnosti k národnostní menšině, je nutno posuzovat na základě zákona č.
273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve
znění zákona č. 320/2002 Sb. Není-li úřední osoby, která ovládá jazyk národnostní menšiny,
přizve k jednání tlumočníka, jenž je zapsán v seznamu tlumočníků; náklady na tohoto
tlumočníka nese správce daně. V případě slovenského jazyka tak ve většině případů postačí
znalost úřední osoby.
Podle odstavce 5 se stanoví správci daně povinnost ustanovit a zaplatit tlumočníka nebo
prostředníka v případě, že je jednáno s osobou neslyšící nebo osobou hluchoslepou.
K § 76 – Vyloučení úřední osoby
Základními případy obligatorního vyloučení úřední osoby z řízení, z místního šetření
nebo daňové kontroly jsou podle odstavce 1 případy, kdy by taková úřední osoba rozhodovala
nebo uplatňovala postup při správě daní v záležitosti vlastní či osob blízkých. Dále může být
úřední osoba podjatá, jestliže se v téže věci na řízení nebo postupu podílela v jiném stupni,
nebo vzhledem k jejímu poměru k osobě zúčastněné na správě daní nebo předmětu daně
(např. spoluvlastnický vztah k nemovitosti).
Osoby zúčastněné na správě daní, jakož i úřední osoby, mají podle odstavce 2 povinnost
oznámit vedoucímu správce daně existenci skutečností naplňujících kritéria podjatosti.
Ustanovení odstavců 3 až 5 upravuje postup při rozhodování o vyloučení úřední osoby
z řízení a umožňuje osobě, které se řízení o podjatosti týká, provést ještě nezbytné úkony.
Vedoucím správce daně, který v takovém případě existenci podjatosti posuzuje, se rozumí
úřední osoba pověřená řízením konkrétního úřadu, která vykonává správu daní (např. ředitel
finančního úřadu, ředitel finančního ředitelství, ministr apod.).
Ustanovení odstavce 6 pak stanoví, kdo je příjemcem rozhodnutí o vyloučení úřední
osoby, přičemž platí, že proti němu nelze podat opravné prostředky. Vzhledem k tomu, že
oznamovatelem skutečností, které zakládají pochybnosti o podjatosti úřední osoby nemusí být
pouze daňový subjekt, vůči němuž je vedeno dané řízení či jiný postup, nebo jiná úřední
osoba, je stanoveno, že rozhodnutí se doručí na vědomí i třetí osobě.
Odstavec 7 odkazuje na obdobné použití ustanovení týkající se vyloučení úřední osoby
z řízení i na znalce a tlumočníky.
2.6.2. Postupy při správě daní
Vedle tvrzení daňových subjektů obsažených v různých typech podání je hlavním
zdrojem informací správce daně jeho vlastní činnost, tedy specifické postupy jím
uplatňované. Tyto jednotlivé postupy, pomocí nichž správce daně získává zejména důkazní
prostředky, jsou v návrhu upraveny tak, aby byla zajištěna efektivita správní činnosti na jedné
straně a ochrana práv daňového subjektu na straně druhé. Systematické uspořádání je voleno
tak, aby byla zajištěna vzájemná propojenost jednotlivých postupů, což se projevuje zejména
ve vztahu místního šetření a daňové kontroly, které mají spoustu společných prvků. Je tak
reagováno i na skutečnost, že propojení těchto instrumentů v platné právní úpravě není
ideální, a lze se tak setkat s řadou duplicit a ustanovení řešících jinými slovy tutéž situaci.