Důvodová zpráva

- 113 -
pramenů je aplikace zákona velmi obtížná, což představuje nadměrné zatížení pro podnikatele
i správce daně. Jako trefný se proto ukazuje výrok, že „správa daní již dlouho probíhá podle
konsensu mezi správci daní a daňovými subjekty bez ohledu na přesné znění zákona“.
Některé specifické procesní otázky týkající se správy daní jsou řešeny v jednotlivých
daňových zákonech, neboť určité instituty se mohou vyskytovat právě a pouze u té které
konkrétní daně. Jedná se např. o stanovení odchylných lhůt pro podání daňového přiznání,
rozdílné stanovení délky zdaňovacího období apod. Terminologická provázanost mezi
obecnou procesní normou zakotvenou v zákoně o správě daní a poplatků a konkrétní
odchylkou v příslušném zákoně často chybí. Jako negativní jev je třeba brát i hojný výskyt
duplicitních ustanoveních pramenících z vzájemné neprovázanosti daňových zákonů.
Nejednotnost při používání pojmů, která byla konstatována výše je (a pokud nedojde ke
změně, tak i bude) vzhledem k propojující úloze zákona o správě daní a poplatků přenášena
do jednotlivých daňových zákonů.
Speciální kategorii případů tvoří zákony, které obsahují ustanovení související s materií
tzv. dělené správy. Existence dělené správy vychází ze skutečnosti, že vedle peněžitých plnění
do veřejných rozpočtů jako jsou daně, cla, správní, soudní a místní poplatky atd. (tedy
peněžitá plnění „daňového charakteru“), u nichž je dán komplexní procesní režim podle
zákona o správě daní a poplatků, se vyskytuje i řada peněžitých plnění směřujících rovněž do
veřejných rozpočtů ukládaných podle jiných než daňových zákonů, tj. zejména v obecném
režimu správního řádu. Jde především o různé pokuty. U těchto peněžitých plnění se podle
zákona o správě daní a poplatků postupuje až v rovině platební (tj. při vybírání, evidenci a
vymáhání těchto plnění). Tento přechod se nazývá procesní dělená správa. Existuje i věcná
dělená správa, kdy správu placení daného peněžitého plnění přebírá jiný orgán než ten, který
toto peněžité plnění uložil. Tímto orgánem je ve smyslu § 106 správního řádu tzv. obecný
správce daně, přičemž v současnosti je jím příslušný celní úřad.
Právní úprava dělené správy je upravena v § 105 a 106 správního řádu a § 1 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků. V zájmu principu jednoty a vnitřní bezrozpornosti právního
řádu není vhodné, aby skutečnost, že na platební rovinu se uplatní režim zákona o správě daní
a poplatků upravovaly duplicitně jednotlivé zákony zakotvující to které peněžité plnění, neboť
pro drtivou většinu těchto zákonů platí subsidiárně správní řád, ze kterého toto v celku jasně
vyplývá. Tuto realitu reflektuje i navrhovaný daňový řád a předpokládá se, že v rámci
procesní dělené správy bude realizováno placení peněžitých plnění podle daňového řádu. Toto
řešení zajišťuje mimo jiné i stejný postup při evidování příjmů veřejných rozpočtů a tím
i jejich snazší kontrolu. Z hlediska zajištění vymáhání tedy zůstává i nadále možnost všech
správních úřadů, pokud nebudou mít vyškoleného odborníka na provádění vlastní exekuce
postupem podle daňového řádu, nebo se zaměří pouze na některý ze způsobů exekuce, např.
exekucí srážkou ze mzdy, provést vymožení nedoplatku návrhem na výkon rozhodnutí
podaným soudu.
Navržená právní úprava pouze upřesňuje vymezení práv a povinností správních úřadů
při exekuci tak, aby byly odstraněny pochybnosti, které důvodně vznikaly při aplikaci
správními úřady těch oprávnění, která stanovil občanský soudní řád pro soudy a soudce.
Povinnosti „poddlužníků“ zůstávají zachovány podle občanského soudního řádu, neboť nelze
požadovat, aby např. zaměstnavatel nebo banka reagovaly na každý vykonávací příkaz jinak,
tj. podle toho, zda jej vydal správce daně, soud nebo soudní exekutor. Pro zajištění tohoto
shodného přístupu je subsidiární použití občanského soudního řádu nenahraditelné.
e) Dopad navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Záměrem navrhované úpravy není upravit odlišně oblast vztahů pro muže a ženy.