Důvodová zpráva

- 146 -
společnosti, je velice důležité z hlediska motivace daňových subjektů při realizaci těchto
jejich povinností. Snahou státu by mělo být tuto motivaci co nejvíce rozšiřovat, nikoliv ji
zmenšovat. Jedním ze základních motivačních prvků k dobrovolnému plnění daňových
povinností je právě zákonná garance, že s informacemi, které daňový subjekt poskytne
správci daně, bude zacházeno jako s informacemi důvěrnými. Nejdůležitější proto je, aby byla
dodržena důvěra daňového subjektu o tom, že jeho soukromé informace, týkající se jeho
finančních i osobních záležitostí, nebudou zveřejněny či dále poskytnuty jiným subjektům,
s výjimkou případů jasně deklarovaných zákonem, a to pouze z ospravedlnitelného důvodu
(vyššího veřejného zájmu). Jestliže daňový subjekt nemá důvěru ve správce daně, vede to ve
svých důsledcích v neochotu poskytovat požadované informace.
K § 51
Povinnost mlčenlivosti má podle odstavce 1 úřední osoba a každý, kdo se jakkoliv
zúčastní správy daní, tj. každá osoba zúčastněná na správě daní. Tato povinnost se týká všeho,
co se při správě daní nebo v souvislosti s ní dozvěděl a co se nějakým způsobem týká
majetkových, obchodních či jiných poměrů určité osoby (typicky daňového subjektu). Pro
daňové subjekty je povinnost mlčenlivosti zúžena pouze ve vztahu k informacím, které se
týkají jiných daňových subjektů, tzn. ve vztahu k informacím, které se vztahují k jejich
vlastním daňovým povinnostem, moratorium mlčenlivosti neplatí. Povinnost mlčenlivosti
daňového subjektu se však netýká případů, kdy byly informace o jiném daňovém subjektu
využity při dokazování jeho daňové povinnosti, neboť by mu tak byla odebrána možnost plně
hájit své zájmy (např. i zveřejněním).
Podmínky zproštění povinnosti mlčenlivosti, ke kterému je oprávněn výlučně daňový
subjekt, jehož se informace dotýkají, upravuje odstavec 2. V rámci tohoto úkonu, který bude
realizován nejčastěji písemnou či protokolární formou má daňový subjekt povinnost uvést
rozsah a účel takového zproštění. Z navržené dikce vyplývá, že daňový subjekt může zprostit
konkrétního správce daně, přičemž platí, že tím jsou zproštěny všechny úřední osoby, které
mají oprávnění s těmito informacemi pracovat. Poslední věta odstavce 2 řeší situaci zproštění
v případě, že právnická osoba zúčastněná na správě daní zanikla bez právního nástupce nebo
pokud fyzická osoba zemřela bez dědice; v tomto případě má oprávnění ministr financí.
Ustanovení odstavců 3 a 4 negativním způsobem vymezují množinu informací, které
jsou chráněny daňovým tajemstvím. Mezi tyto informace nespadají ty, které jsou veřejně
známé, nebo jsou dostupné z informačních systémů veřejné správy, tudíž jejich poskytnutí
jiné osobě nebo orgánu není porušením povinnosti mlčenlivosti. Rovněž zveřejňování
nekonkretizovaných a zobecněných informací, které správci daně získají při správě daní,
nelze považovat za porušení povinnosti mlčenlivosti. V praxi půjde často o publikační či
pedagogickou činnost. Při aplikaci tohoto ustanovení bude však nutné mít na zřeteli, že míra
zobecnění či odstranění konkrétních údajů musí být provedena dostatečným způsobem, aby
nebylo možné ani nepřímo odvodit identitu osoby, o jejichž poměrech daná informace
vypovídá.
Odstavec 5 upravuje rovněž situace, kdy poskytnutí informace není považováno za
porušení povinnosti mlčenlivosti. Typickým případem je výkon řídící činnosti (např.
dohlídka) nadřízeného správce daně, tedy i Ministerstva financí, a to v rozsahu, v jakém
vykonává činnost správce daně. Obecně pak platí, že veškerá činnost, se kterou souvisí i
transfer určitých dat ze strany správce daně a která je tímto nebo jiným daňovým zákonem
předjímána jako postup správce daně, nepřestavuje porušení povinnosti mlčenlivosti, neboť
opačný přístup by vyvolal kolizi příslušných ustanovení.