Důvodová zpráva

- 138 -
K § 33 – Počítání času
Ustanovení odstavce 1 vymezuje pro potřeby správy daní počátek běhu i konec běhu
lhůt určených podle týdnů, měsíců a let. Odstavec 2 pak vymezuje počátek běhu lhůty
stanovené podle dní a odstavec 3 vymezuje počítání běhů lhůt kratších než jeden den. Návrh
sice nepředpokládá běžné využití lhůt kratších než jeden den, nicméně technika stanovení
takové lhůty je standardním ustanovením procesních předpisů.
Odstavec 4 konkretizuje konec běhu lhůt, a to v tom případě, kdy poslední den lhůty
připadá na sobotu, neděli nebo svátek (jedná se o svátek uznaný státem zákonem, ať již jde
o svátek státní či církevní). Podle tohoto ustanovení je posledním dnem lhůty nejblíže
následující pracovní den. Toto pravidlo se nepoužije v případě, že jde o lhůtu kratší než jeden
den.
Ve snaze předejít obstrukcím a spekulativnímu jednání známému ze současné praxe,
návrh v odstavci 5 podobně jako srovnatelná úprava ve správním řádu vyžaduje, aby pro
zachování lhůty byl úkon učiněn u věcně a místně příslušného správce daně, nebo podána
poštovní zásilka provozovateli poštovních služeb adresovaná tomuto správci daně. Podle
návrhu je lhůta zachována, stejně jako podle stávající právní úpravy, i v případě
elektronického podání odesláním datové zprávy opatřené zaručeným elektronickým
podpisem. Nově se upravuje možnost splnění lhůty provedením podání prostřednictvím
datové schránky zřízené podle příslušného zákona.
Zachování lhůty v případě podání jinému věcně příslušnému správci daně bude podle
odstavce 6 možné jen při naplnění závažných důvodů pro toto konání. Mělo by tak dojít
k eliminaci podání činěných záměrně vůči věcně nepříslušným správcům daně.
Ustanovení odstavce 7 zavádí vyvratitelnou domněnku zachování lhůty v případě
pochybností o jejím zachování. Pochybnosti nastanou zejména v případě absence důkazního
prostředku o doručení. Domněnku lze vyvrátit, pokud se prokáže, že lhůta nebyla zachována.
K § 34 – Prodloužení lhůty
V ustanovení odstavce 1 je dána možnost osobám zúčastněným na správě daní požádat
ze závažných důvodů před uplynutím lhůty stanovené daňovým zákonem či správcem daně o
její prodloužení.
Správci daně se v odstavci 2 stanoví povinnost automaticky povolit prodloužení jím
stanovené lhůty na základě první žádosti, a to za splnění podmínky, že lhůta, jejíž prodloužení
je požadováno, není lhůtou zákonnou. Správce daně lhůtu prodlouží alespoň o dobu, která
v den podání zbývá ze lhůty, která je předmětem žádosti o prodloužení. Pokud však žadatel
žádá o kratší lhůtu, je správce daně žádostí vázán.
V ustanovení odstavce 3, jak pro lhůty stanovené správcem daně, tak pro lhůty zákonné,
platí předpoklad, že nedoručí-li správce daně rozhodnutí před uplynutím termínu, do kterého
je prodloužení lhůty žádáno, má se za to, že prodloužení lhůty bylo konkludentně povoleno.
Současně se zde stanoví ochrana žadatele o prodloužení lhůty tak, aby měl ze zákona
zaručeno, že je-li mu doručeno zamítavé rozhodnutí o jeho žádosti po uplynutí původní lhůty,
dojde k jejímu uplynutí až ve zde stanoveném časovém úseku.
Ustanovení odstavce 4 stanoví možnost správce daně na žádost daňového subjektu
prodloužit až o tři měsíce lhůtu pro podání daňového přiznání, hlášení nebo vyúčtování, a
v důvodných případech prodloužit lhůtu až na deset měsíců, pokud předmět daně tvoří i
příjmy ze zahraničí.
Odstavec 5 stanoví, že lhůtu, se kterou zákon, a to jak procesní, tak hmotně-právní
povahy spojuje zánik práva, nelze prodloužit. Příkladem takovéto propadné lhůty jsou