Důvodová zpráva

- 137 -
K § 30 – Omezení zmocnění
Návrh upravuje i podmínky omezující institut zmocnění. Jde především o tradiční
podmínku zakotvenou v odstavci 1, že v téže věci, zejména o téže dani, může jednat pouze
jeden zmocněnec tak, aby nemohlo dojít ke kolizi mezi jednáním více zmocněnců. Změnu
oproti současnému pojetí znamená opuštění tradičního omezení pro zástupce
„neprofesionály“, kteří podle současné úpravy mohli zastupovat u jednoho správce daně
pouze jeden daňový subjekt.
Odstavec 2 zakazuje zmocněnci delegovat své zmocnění na další subjekty, pokud se
nejedná o substituční zastoupení podle tzv. komorových zákonů daňových poradců a
advokátů. Další výjimku z tohoto zákazu představuje možnost zvolit si zástupce pro
doručování (§ 28 odst. 6).
Při porušení zákonem stanovených podmínek pro zastupování odstavec 3 předpokládá
možnost rozhodnutím příslušného zástupce k řízení nepřipustit nebo jej z řízení vyloučit. Proti
takovému rozhodnutí je podle odstavce 4 možné podat odvolání v 15 denní lhůtě, které má
odkladné účinky. Do doby právní moci rozhodnutí o vyloučení zmocněnce ze zastupování je
k němu nutno přistupovat jako k řádnému zástupci pro správu daní.
K § 31 – Odborný konzultant
Oproti stávající úpravě je ke zlepšení postavení daňového subjektu připuštěno jednání
odborného konzultanta jako nového typu osoby zúčastněné na správě daní, která má zajistit
pomoc daňovému subjektu, popřípadě jeho zástupci, v ústním jednání o odborných otázkách.
Mělo by jít o specializovaného odborníka, přičemž by dotyčný svou odbornost nemusel zvlášť
prokazovat. Pokud nebude chování odborného konzultanta korektní, bude mít správce daně
možnost konzultanta vyloučit.
2.2. Lhůty
Návrh upravuje standardní ustanovení o lhůtách a počítání času, které je doplněno o
možnost daňového subjektu, žádat v zákonem přesně stanovených případech o prodloužení
lhůty, popřípadě o navrácení v předešlý stav. Dále zde je obsažena i ochrana daňového
subjektu proti nečinnosti správce daně. Navrhovaná úprava vychází ze stávající úpravy
v zákoně o správě daní a poplatků.
K § 32 – Určení lhůty k provedení úkonu
Pro určitý právní úkon se použije lhůta, která je stanovena v některém z obecně
závazných právních předpisů. Pokud tomu tak není, stanoví správce daně na základě odstavce
1 v rámci své diskreční pravomoci přiměřenou lhůtu rozhodnutím, popřípadě ji určí v rámci
protokolovaného jednání. Zároveň upozorní osobu zúčastněnou na správě daní na právní
následky nedodržení takto stanovené lhůty.
Důležitá je zde i úprava minimální délky lhůty obsažená v odstavci 2, kterou je povinen
správce daně v obvyklých případech dodržovat. Použití lhůty kratší než osm dnů by mělo být
výjimečné. Dále je v tomto ustanovení upraveno, že lhůtu kratší než jeden den lze stanovit
osobě zúčastněné pouze s jejím souhlasem.
V případě, že správce daně váže splnění určité povinnosti ukládané rozhodnutím na jím
stanovenou lhůtu, musí být podle odstavce 3 tato lhůta vždy součástí tohoto rozhodnutí.
Pokud jde o lhůtu kratší osmi dnů, která by ve smyslu odstavce 2 měla být stanovena pouze
výjimečně, musí být délka této lhůty náležitě odůvodněna, a to i v případech, že rozhodnutí se
jinak neodůvodňuje.