Důvodová zpráva

- 124 -
osobou soukromou určitý úkon úřední, a slouží jako úplata a náhrada nákladu, touto činností
jednotlivce způsobeného“.
Zmíněná peněžitá plnění, dále označovaná již pouze jako daně, musí být zároveň
příjmem veřejného rozpočtu, kterým se rozumí státní rozpočet, státní finanční aktiva, rezervní
fond organizační složky státu, rozpočet územního samosprávného celku, státní fond nebo
Národní fond. Pro potřeby tohoto zákona se za příjem veřejného rozpočtu označuje i clo, které
je příjmem rozpočtu Evropské unie (čl. 269 Smlouvy o založení Evropského společenství,
rozhodnutí Rady ze dne 29. září 2000 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství
(2000/597/ES, EURATOM), Úř. věst. L 253, 07/10/2000, s. 0042-0046). Vzhledem k tomu,
že daně vždy do veřejného rozpočtu jen neplynou, ale naopak někdy je výsledkem daňového
řízení nárok na výdaj z příjmové části veřejného rozpočtu (zejména v případě nadměrných
odpočtů daně z přidané hodnoty), akceptuje návrh zákona pojem pro takovou platbu z
příjmového účtu veřejného rozpočtu, který používají zcela běžně právní předpisy z oboru
rozpočtového práva, tj. pojem vratka.
Pod pojem daň jsou pro potřeby daňového řádu zařazeny daně ve všech možných
formách předvídaných daňovými zákony, označené jako způsoby zdanění. Platí, že daň
nemusí být pouze příjmem veřejného rozpočtu, tj. výdajem daňového subjektu, ale může být i
vratkou veřejného rozpočtu (daňový odpočet) či jiným nárokem (daňová ztráta, bonus aj.).
Označení daňový odpočet a daňová ztráta jsou v navrhované úpravě pojaty obecně, přičemž
konkrétní označení stejného významu se může v jednotlivých speciálních zákonech lišit (např.
nadměrný odpočet, vlastní daňová povinnost atp. v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty).
Pojem daň v dalším textu zákona zahrnuje rovněž příslušenství daně, pokud pro jeho
správu není výslovně stanoven odchylný režim a nebo konkrétní ustanovení není svoji
podstatou pro správu příslušenství obsoletní. Postup při správě příslušenství daně tedy sleduje
stejný osud samotné daně s výjimkou pořádkové pokuty a nákladů řízení. Pokud zákon hovoří
o úroku, jedná se jak o úrok, na který má nárok správce daně, tak i o úrok, na který může
vzniknout nárok daňovému subjektu.
K § 3
V tomto ustanovení je deklarován subsidiární vztah tohoto zákona ke zvláštním
zákonům tak, že se podle této zásady použije příslušné ustanovení daňového řádu pouze
v případě, že zvláštní zákon neobsahuje vlastní právní úpravu pro správu daní, která je odlišná
od právní úpravy obsažené v daňovém řádu. Je tak jednoznačně stanoveno obecné postavení
daňového řádu vůči ostatním daňovým zákonům, jimiž je třeba rozumět nejen ty právní
předpisy, které ve svém názvu nesou slovo „daň“, ale veškeré právní normy upravující
problematiku peněžitých plnění vymezených v § 2.
K § 4 – Daňová povinnost
Odstavec 1 stanoví, že daňová povinnost vzniká, nastanou-li skutečnosti, které jsou
předmětem daně. Samotný pojem daňová povinnost návrh nedefinuje, ale obsah tohoto pojmu
je odvoditelný z kontextu celé právní úpravy. V rámci správy daní vzniká daňovým
subjektům řada povinností, přičemž nejfrekventovanější z těchto povinností je právě daňová
povinnost tvořená souborem povinností spočívajících v právech a povinnostech daňového
subjektu spočítat si, přiznat a ve stanovené lhůtě zaplatit daň, popřípadě strpět její vymožení,
nebo za zákonem daných podmínek uplatnit nárok vůči veřejnému rozpočtu. Jinak řečeno, jde
o právo a povinnost zjistit základ daně, daň, nárok nebo ztrátu a provést úhradu. S daňovou
povinností souvisí i mnoho dalších akcesorických povinností při správě daní, které buďto
upravují postavení daňového subjektu (rozhodnutí o žádosti o registraci k dani z přidané