Důvodová zpráva

- 230 -
zánikem daňového subjektu zná dosavadní správce daně. Nic však nebrání tomu, aby podle
reálné situace došlo k delegaci správy těchto povinností na správce daně příslušného
právnímu nástupci.
K § 235
Toto ustanovení určuje neúčinnost případných dohod uzavřených s tím, že daňovou
povinnost ponese namísto daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba. Toto pravidlo se
však neuplatní, pokud jiný zákon např. z oboru obchodního práva pro konkrétní typ smlouvy
předpokládá opak. Jedná se např. o ustanovení § 477 obchodního zákoníku, které stanoví, že
při prodeji podniku předcházejí na kupujícího veškeré pohledávky a závazky. Nově zákon
připouští zajištění daně na základě dobrovolného úkonu osoby odlišné od daňového subjektu.
Je tedy nezbytné zdůraznit, že tyto nové způsoby zajištění nelze považovat za dohody
vyloučené z přenosu daňové povinnosti.
K § 236 – Nedoplatky v insolvenčním řízení
Ustanovení vytváří „převodní můstek“ mezi terminologií úpadkového práva a daňového
práva tím, že liší podle okamžiku vzniku daňového nedoplatku jeho podřazení pod tři
základní typy pohledávek, se kterými pracuje zákon o úpadku. Je tak jednoznačně stanoven
rozdíl mezi pohledávkami, které je nutné přihlásit, a pohledávkami, které vznikají za
majetkovou podstatou. Rozhodným vodítkem pro jejich rozlišení je okamžik, kdy nastaly
skutečnosti zakládající daňovou povinnost. Dělící čáru tvoří den účinnosti rozhodnutí o
úpadku.
Současně se k odstranění případných pochyb o možnosti využití institutu
občanskoprávního o započtení při posuzování převádění přeplatků v rámci evidence daní
upřesňuje, že o majetek daňového subjektu se jedná až v případě zjištěného vratitelného
přeplatku. Platí totiž obecné pravidlo, podle něhož se přeplatek dostává do dispozice
daňového subjektu až v případě, kdy je vratitelný, tj. neexistují žádné nedoplatky, na které by
mohl být převeden. Toto pravidlo je v souvislosti s insolvencí modifikováno tak, že od sebe
odděluje přeplatky vzniklé v souvislosti s aktivitami před rozhodnutím o úpadku a přeplatky
vzniklé v souvislosti s pozdější činností. Započtení na případné nedoplatky je pak možné
pouze vůči těm nedoplatkům, které odpovídají té které skupině (přihlášené pohledávky či
pohledávky za podstatou).
Je zde rovněž stanoveno, že v daňovém řízení ohledně přihlášených pohledávek nelze
dočasně pokračovat (je přerušeno), a to od přezkumného jednání až do vydání rozhodnutí,
které ukončí insolvenční řízení.
K § 237 – Účinky insolvenčního řízení
Odstavec 1 obecně stanoví povinnosti, které vznikají daňovému subjektu ve vztahu
k daňovému řízení v souvislosti s insolvenčním řízením. Jedná se o povinnost podat ve lhůtě
30 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku daňové přiznání nebo hlášení, popř.
vyúčtování, a to za uplynulou část zdaňovacího období, za kterou doposud nebyla podána.
Osobou, která plní povinnosti daňového subjektu, je insolvenční správce, který má obdobné
postavení jako daňový subjekt, k jehož dokladům má výlučné právo přístupu. Vzhledem
k nutnosti přihlásit co nejdříve pohledávky do insolvenčního řízení (správce daně je v tomto
případě vázán lhůtou, kterou stanoví soud v rozmezí od 30 do 60 dnů od účinnosti rozhodnutí
o úpadku) a objektivním obtížím správců daní při převzetí dokladů, je zde stanovena
povinnost přímo insolvenčnímu správci, aby v případě, že nemůže splnit povinnost jménem
daňového subjektu, informoval správce daně ve stejné lhůtě o stavu dokumentace, a současně
se předpokládá oprávnění správce daně stanovit daňovou povinnost podle pomůcek, neboť