Důvodová zpráva

- 228 -
životě“ daňového subjektu – fyzické nebo právnické osoby, se koncentrují do ucelené části
návrhu zákona.
K § 232 – Ukončení činnosti
Daňovému subjektu, který je právnickou osobou a zaniká bez právního nástupce, je
v odstavci 1 uložena povinnost předložit s žádostí o výmaz z obchodního rejstříku písemný
souhlas správce daně, který správce daně vydá na žádost. Stejná povinnost je uložena
právnické osobě, která zaniká bez právního nástupce, v případě žádosti o výmaz z evidence,
kterou vede jiný orgán (např. registrace u Ministerstva vnitra podle zákona č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů). Na rozdíl od současné právní úpravy již nebude vyžadován souhlas
správce daně v případě ukončení podnikatelské činnosti, tj. zejména v případě žádosti o
zrušení živnostenského oprávnění. Tato koncepční změna odpovídá i úpravám, ke kterým
došlo v roce 2008 v rámci živnostenského zákona, který již souhlasem správce daně
zmíněnou žádost nepodmiňuje.
V odstavci 2 je stanovena lhůta, ve které lze žádost o výmaz opakovat, jestliže původní
žádosti nebylo správcem daně vyhověno.
V odstavci 3 je právní fikce vydání souhlasu za podmínky, že správce daně byl po dobu
tří měsíců nečinný.
V odstavci 4 se řeší situace, kdy se správce daně dozví, že daňový subjekt přestane
vykonávat činnost směřující ke vzniku daňové povinnosti.. V tomto případě je správce daně
povinen učinit nezbytné kroky při správě daní k jejímu urychlenému stanovení a zaplacení,
popřípadě k vymožení nedoplatků. Dále je zde stanoveno, že jestliže nečinnost daňového
subjektu trvá delší dobu (3 roky), správce daně oznámí tuto skutečnost příslušnému orgánu
veřejné moci, který vydal povolení, na jehož základě byl daňový subjekt registrován. Správce
daně může v případě daňového subjektu zapsaného v obchodním rejstříku při jeho
dlouhodobé nečinnosti podat soudu návrh na zrušení společnosti a provedení její likvidace.
Jedná se o postup, který by měl odstranit z registrů „mrtvé duše“.
Přechod daňové povinnosti (§ 233 až 235)
K § 233
Odstavec 1 do jisté míry duplicitně, avšak s ohledem na pochybnosti vyslovované
v praxi, jednoznačně stanoví, že při přechodu daňových povinností přecházejí na právního
nástupce i oprávnění jeho předchůdce.
Odstavec 2 stanoví, že daňová povinnost v případě úmrtí fyzické osoby (zůstavitele)
přechází na jejího dědice. V tomto ohledu je respektována úprava občanského zákoníku.
Přechod daňové povinnosti, resp. povinnosti daň uhradit, je v souladu s občanským
zákoníkem limitován výší nabytého dědictví. Dědic, na něhož přešla daňová povinnost
v tomto rozsahu, získává procesní postavení daňového subjektu namísto zůstavitele.
Odstavec 3 stanoví, že povinnost podat daňové tvrzení a zaplatit daň stíhá podle
odstavce 3 dědice do 6 měsíců od úmrtí zůstavitele. Existuje-li více účastníků dědického
řízení, tedy osob, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a dosud
nebylo autoritativně vyjasněno, v jakém rozsahu nabývají dědictví, a tedy v jakém rozsahu na
ně přechází daňová povinnost zůstavitele (není tedy dosud jasné, kdo by měl jakožto dědic
podat daňové tvrzení), je oprávněn podat daňové přiznání kterýkoli z nich. K podání takovéto
osoby bude také daň stanovena s jasným vyjádřením, že se jedná o daň za zůstavitele. Za
platbu takto stanovené daně odpovídají všichni účastníci dědického řízení solidárně. Pokud
nedojde mezi účastníky dědického řízení k dohodě o podání tvrzení, určí správce daně
jednoho z nich.