thesis - Theses

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI 

FILOZOFICKÁ FAKULTA 

Katedra historie 

Kateřina Šestáková 

Doklady protohistorické, středověké a novověké těžby 

nerostných surovin na Uničovsku 

Bakalářská práce 

Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Kalábková, Ph.D. 

Olomouc 2012

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen 

uvedené bibliografické a elektronické zdroje. 

V Olomouci dne ------------------------------- 

podpis

Děkuji Mgr. Pavlíně Kalábkové, Ph.D. za odborné vedení bakalářské 

práce. Děkuji Mgr. Josefu Václavíkovi, za zapůjčení podkladů, odbornou 

pomoc a za cenné rady při zpracování této bakalářské práce. Dále bych chtěla 

poděkovat i Petru Adamusovi za pomoc při zaměřování a fotografování lokalit 

a Jiřímu Vimmerovi za zapůjčení přístrojů GPS.

Anotace 

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 

Název práce: 

Doklady protohistorické, středověké a novověké těžby nerostných surovin na 

Uničovsku 

Název práce v AJ: 

Documents a historical medieval and modern mining and quarrying at Uničov 

Datum zadání: 2011 

Datum odevzdání: 21. 8. 2011 

Vysoká škola, fakulta, ústav: 

Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, katedra Historie 

Autor práce: Kateřina Šestáková 

Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Kalábková, Ph.D. 

Abstrakt v ČJ: 

Práce by měla shrnout poznatky o těžbě a zpracování nerostných 

surovin v regionu Uničovska v období protohistorie, středověku 

a novověku. Vlastní badatelská práce se soustředí především na území katastrů 

obcí Křivá, Plinkout a Břevenec. Zde bude provedena nejprve detailní rešerše 

známých pramenů a literatury, pak ověřovací terénní průzkum spojený s novou 

terénní prospekcí, při něm bude provedena standardní archeologická 

dokumentace zjištěných objektů. 

Rozsah: 92 stran

Obsah 

1. Úvod………………………………………………………………… 7 

2. Popis oblasti…………………………………………………………. 8 

2. 1. Přírodní podmínky……………..……………………………... 10 

3. Dějiny bádání v oboru……………………………………………….. 11 

4. Stopy po těžbě v krajině…………………………………………………… 12 

5. Druhy dobývacích technologií…………………………………………….. 16 

6. Historický vývoj hornictví do počátku 18. století…………………………. 23 

7. Zpracování železné rudy do počátku 18. století……………………………. 27 

8. Vznik hornických osad a městská práva vztahující se k těžbě…………….. 31 

9. Historie vybraných obcí…………………………………………………… 33 

9. 1. Břevenec………………………………….........………........... 33 

9. 2. Plinkout...................................................................................... 34 

9. 3. Křivá.......................................................................................... 34 

10. Historie těžby kovů v Plinkoutu, Břevenci a Křivé na základě 

analýzy písemných pramenů.................................................................... 35 

11. Popis lokalit....................................................................................... 37 

11. 1. Břevenec.................................................................................. 37 

11. 1. 1. Rýžoviště na Oskavě u Mostkova.................................. 38 

11. 1. 2. Pozůstatky po těžbě pod Křížovým vrchem.................. 40 

5

11. 2. Plinkout.................................................................................... 42 

11. 2. 1. Na šachtách – Štola Na vyhlídce 1 a 2........................... 42 

11. 2. 2. Štola nad Jelením potokem............................................ 45 

11. 2. 3. Prostřední les.................................................................. 46 

11. 2. 4. Na kopci – Goldhübel.................................................... 48 

11. 3. Křivá........................................................................................ 49 

11. 3. 1. Nad Valšovým dolem.................................................... 49 

12. Artefakty movité................................................................................ 51 

13. Závěr.................................................................................................. 52 

14. Resumé............................................................................................... 54 

15. Slovník............................................................................................... 56 

16. Seznam literatury a elektronických zdrojů........................................ 58 

17. Příloha, katalog obrazové a mapové dokumentace............................ 63 

6

1. Úvod 

Nerostné bohatství oblasti bylo jedním z důvodů založení města 

Uničova a významně ovlivňovalo vznik a život vesnic v okolí. V oblasti 

se vyskytují převážně zdroje železné rudy, ale také zdroje zlata a v malém 

množství i stříbra. Předpokládá se, že o přítomnosti zlata na řece Oskavě věděli 

z největší pravděpodobností již Keltové, kteří zlato těžili a využívali jej 

k výrobě mincí. Strategickou surovinou v oblasti se, ale stala železná ruda. 

V oblasti existovalo mnoho hornických vsí, které by v poměrně nehostinné 

podhorské krajině vznikly pravděpodobně mnohem později než ve 14. století. 

Mezi tyto vesnice patří například obce Šumvald, Břevenec, Dlouhá Loučka, 

Plinkout, Medlov a další. 

Pro tuto práci jsem si vybrala zpracování lokalit s doklady těžby rud na 

katastrech tří obcí, a to Břevence, Plinkoutu a Křivé. Dvě z nich (Křivá 

a Plinkout) patří dnes do katastru Dlouhé Loučky a Břevenec spadá do katastru 

obce Šumvald. Všechny vesnice pojí několik podobných znaků, kterým 

je nejenom hornická minulost. Byly založeny ve 14. století a v okolí se nachází 

sejpy dokládající rýžování zlata a velké množství důlních děl, které sloužily 

k těžbě stříbra a železné rudy. Těžba zanechala v krajině stopy, které je možné 

vysledovat a zmapovat jako jednotlivé archeologické lokality. V katastru 

Břevence jsou to lokality dvě, a to oblast sejpů na zlatonosné řece Oskavě, 

severovýchodně od obce, a lokalita pod Křížovým vrchem. V katastru 

Plinkoutu pak padla volba pouze na čtyři lokality, přestože jich je v okolí více. 

Prvním místem, které jsem vybrala, je velká lokalita s označením Na Vyhlídce, 

dále osamělá štola nad Jelením potokem, oblast těžby východně nad obcí 

a posledním místem je lokalita Na kopci, ve starších mapách označovaná jako 

Goldhübel. Obec Křivá se nachází, jako jediná ve vyšší nadmořské výšce 

v horské oblasti, a protože se jedná o součást obce Dlouhá Loučka, zaměřila 

jsem se pouze na jedno místo, které se nachází ve svahu západně nad 

Valšovým dolem ve východní části katastru obce. 

7

Všechny sledované lokality jsou zaměřeny přístrojem GPS, vyfoceny, 

popsány. Z dostupných materiálů, jako jsou geologické zprávy, starší práce 

týkající se této oblasti, nálezy či technické parametry nalezených důlních děl, 

je interpretováno předpokládané stáří a účel. Protože důležitými údaji, 

ovlivňujícími způsoby těžby a druh získávané rudy jsou geologické a přírodní 

podmínky a také historické události, které ovlivnily život ve vybrané oblasti, 

cílem práce je dát přehled několika dostupných lokalitách, jejich umístění, 

stáří, typ těžené rudy a dnešní stav. 

2. Popis oblasti 

Město Uničov i přilehlé obce leží na Uničovské plošině 

v severozápadní části Hornomoravského úvalu v podhůří Hrubého 

a Nízkého Jeseníku. Uničovská plošina (VIIIA-3D) se nachází v severní části 

Hornomoravského úvalu, její rozloha 267,08 km², průměrná nadmořská výška 

je 245,6 m a sklon 0°56´. Nejvyšším bodem je Šumvaldská horka mající 

331,0 m. V oblasti se nachází především pole (Demek – Mackovčin 2006, 469). 

Celou plochu Hornomoravského úvalu protíná tok řeky Moravy s jejími 

četnými přítoky říčky Oskavou, Oslavou a Tepličkou a dalšími menšími toky 

(Zapletal 2013). 

Hornomoravský úval vznikl v souvislosti s alpínským vrásněním 

ve třetihorách, kdy na střední Moravě vytvořila neogenní deprese, která 

jej tvoří. Při utváření geologické stavby této oblasti vznikly další dvě pliocenní 

deprese a to Mohelnická brázda a Uničovsko-litovelská deprese. Obě deprese 

tvoří sníženiny a směřují směrem na sever a jsou odděleny Úsovskou 

vrchovinou. Uničovská plošina je označení pro horní část uničovsko-litovelské 

deprese, která se dále dělí na Hornolibinskou brázdu, Oskavskou nivu 

a Žerotínskou a Červenskou rovinu a je ohraničena ze severu Úsovskou 

vrchovinou a Hraběšickou hornatinou. Obě náleží k masivu Hrubého Jeseníku 

a z východu pak k Nízkému Jeseníku. 

8

Uničovskou plošinu protíná řeka Oskava, která oblast zájmu uzavírá 

ze severu. Oskava pramení v rašeliništích na Skřítku, protéká 

Hornomoravským úvalem, do něhož vstupuje již u Dolní Libiny, do řeky 

Moravy se vlévá až u obce Chomoutov. Levým přítokem je říčka Oslava, 

do níž se vlévá řeka Huntava. Před soutokem s Moravou přitéká do Oskavy 

řeka Sitka, která protéká městem Šternberk, Sitka má od obce Moravská 

Hůzová název Huzovka (Vlach 1958, 10). Okolí Oskavy spadá do oblasti 

zvané Oskavská niva (VIIIA-3D-2). Jedná se o náplavovou rovinu, podél toku 

řeky o rozloze 21,60 km². Plocha nivy je pokryta loukami a místy se zde 

vyskytují teplomilné lužní porosty dubu (Quercus), habru (Carpinus), jasanu 

(Fraxinus) a další (Demek – Mackovčin 2006, 331). Z východu je oblast 

vymezena Plinkoutskou pahorkatinou (IVC-8C-2), která vybíhá z Žerotínské 

roviny (VIIIA-3D-3). Pahorkatina je z jihozápadu součástí Bruntálské 

vrchoviny a je převážně plochá, její rozloha je 8,22 km². Tvoří ji devonské 

a spodnokarbonské souvrství s převahou fylitů a vuklanitů a pleistocénní 

(svahové) sedimenty. Pahorkatina je tektonicky pokleslá kra s plochým 

povrchem, nejvyšším bodem je vrchol U Zahrádky s nadmořskou výškou 

412,4 m. Oblast je zalesněna smrkovým porostem a patří do PPk Sovinecko 

(Demek – Mackovčin 2006, 350). 

Východní součástí Uničovské plošiny je Žerotínská rovina. Jedná 

se o nížinnou pahorkatinu s rozlohou 154,92 km², která je tvořená náplavovými 

kužely vodních toků a pokrytých spraší a svahovými sedimenty. Nevyšším 

bodem je Šumvaldská Horka. Oblast pokrývají převážně pole 

(Demek – Mackovčin 2006, 529). Významným orientačním prvkem v krajině je 

Křížový vrch (IIC-3B-3), s nadmořskou výškou 660,0 m. Vrch je výchozím 

bodem Rešovské hornatiny a nachází se 0,5 km od obce Ruda. Je tvořen 

metatufy stínavsko-chabičovského souvrství, plocha vrcholu Křížového vrchu 

je nezalesněná a spadá do jihozápadního okrajového zlomového svahu Nízkého 

Jeseníku. Křížový vrch je pokryt převážně loukami, na svahu se nachází 

9

agrární terasy, jejichž plocha slouží jako pastviny 

(Demek – Mackovčin 2006, 257). 

2. 1. Přírodní podmínky 

Obce Břevenec, Plinkout a Křivá leží v severovýchodní oblasti 

Uničovské plošiny. Jedná se o území s neotektonickými poklesy 

s vystupujícími mendipy, je tvořeno neogenními a kvartérními usazeninami 

náplavovými kužely vodních toků a z části pokrytých spraší. Nivu řeky Oskavy 

tvoří převážně kvartérní sedimenty – dolní štěrkopískové souvrství a horní 

holocenní souvrství písčitých hlín a hlinitých písků. 

Hmotu Uničovské plošiny tvoří prvohorní a starohorní usazeniny, které 

vycházejí v některých místech na povrch. Z východní části je kotlina oddělena 

Šumvaldským stupněm (Zapletal 2013). Surovinovou základnu tvoří ložiska 

železných rud, zde těžených do šedesátých let minulého století v oblasti 

Benkova, Králové a Medlova. Mezi těženou surovinu patří minerál hematit, 

na východě se pak vyskytují magnetito-chloridové rudy, vápence, křemenné 

pískovce a příležitostně droby (Zapletal 2013). Mezi další těžené suroviny patří 

zlato a stříbro (Novák 1985, 33–35). 

Soustavu tvoří převážně spodnokarbonské droby a břidlice, méně 

je zde zastoupeno hornin moravskoslezského devonu a spodního karbonu, 

místy se vyskytují neovulkanity a ostrůvky neogenních usazenin, spraše 

a sprašové hlíny. Na severovýchodním okraji se pak vyskytují usazeniny 

středo-pleistocenního pevninského zalednění. Omezení vrchoviny tvoří příkré 

zlomové svahy, plochý povrch se sklání k JV a V. Okraje jsou pak rozděleny 

hlubokými údolími, příznačné jsou pravoúhlé ohyby řek Odry, Moravice, 

Opavy a Hvozdnice. Nejvyšším vrcholem je hora Slunečná s nadmořskou 

výškou 800,2m, která leží v ploše Slunečné vrchoviny. Nízký Jeseník 

pokrývají převážně pole, louky, smrkové lesy. V minulosti se na mnoha 

10

místech těžila pokrývačská břidlice, železné a barevné rudy, nyní probíhá těžba 

stavebního kamene (Demek – Mackovčin 2006, 320). 

3. Dějiny bádání v oboru 

První zmínky o důlních dílech a jejích technologiích se objevují mezi 

12. – 13. stoletím, ovšem rozsah je velmi malý a spíše lokálního charakteru. 

Místním horníkům se dostalo vzdělávání a rozšiřování znalostí od mistrů 

hornického řemesla přicházejících z Německých zemí (Novák 1979, 1). 

Od 16. století přibývá více děl, objevují se nejenom písemné zmínky, 

ale i doprovodný obrazový materiál. K rozšíření přispěl i vynález knihtisku. 

Klasickým dílem je Agricolových Dvanáct knih o hornictví a hutnictví 

z 16. století, přičemž zásady, které zmiňuje, platily až do 18. století. Dílo 

dokumentuje používané stroje a to i ty, jež se v praxi neosvědčily a dál 

se nepoužívaly (Novák 1979, 1; Kořan – Žebera 1955, 123). Dalším 

souhrnným dílem je práce Deliuse, Úvod do hornictví, ze 70. let 18. století. 

Na rozdíl od Agricoli, byl Delius profesorem báňské školy a píše o technice 

používané v Uhrách (Kořan – Žebera 1955, 123). 

Dílem, jež se věnuje hornictví na Moravě, je práce z roku 

1866 Ch. Elverta (Novák 1979, 1). Později vydané práce se věnují spíše 

jednotlivým lokalitám v různých obdobích. Souhrnnými pracemi z 20. století, 

které se věnují hornictví a hutnictví jsou práce Kořana a Žebery pod názvem 

Přehledné dějiny československého hornictví. I. a II. z roku 1955, značným 

přínosem jsou pak práce k historii dolování v 18. a 19. století od J. Bílka 

a V. Lomiče z let 1957 – 1966 (Novák 1979, 1). Počátky těžby kovů v Nízkém 

Jeseníku se zabýval J. Bakala, práce vyšla v roce 1972. Stručným dějinám 

se pak věnuje práce T. Kruťi z roku 1973 v díle Slezské nerosty a jejich 

literatura (Novák 1979, 1). 

11

Významným autorem, který se věnoval především oblasti Severní 

Moravy, byl Jaromír Novák, který vydal velkou řadu prací. Dalším autorem, 

kterého je třeba zmínit je Josef Večeřa, který se věnuje dějinám těžby 

ve Zlatých horách. Mezi velmi dobré zdroje patří i internetové stránky České 

geologické služby kde je možné online dohledat informace, geologické zprávy, 

mapy a další podklady pro práci. 

4. Stopy po těžbě v krajině 

Stejně jako jakákoliv jiná lidská činnost zanechává i těžba nesmazatelné 

stopy v krajině. Těžba je poměrně invazivní zásah do krajiny a jeho pozůstatky 

jsou viditelné i po několika staletích. Výzkum takovýchto pozůstatků těžby 

je disciplínou mladou. Terminologie a postupy se postupně vyvíjejí a jsou 

tak podrobovány zkouškám (Nováček 1993, 7). Základní metodou výzkumu 

je povrchový terénní průzkum, který je omezen přírodními podmínkami 

v závislosti na počasí, lokalitě a je také časově i finančně náročný. Dobré 

je poznatky terénního průzkumu spojit s poznatky z jiných vědních oborů 

například geologie a geodezie (zaměření). 

Základní otázky se dělí do třech okruhů (Nováček 1993, 7): 

- ložiskově-geologické (typ a tvar ložiska, druh zájmové suroviny 

a její kvalita), 

- báňsko-technické (určení typu otvírkových a dobývacích metod, 

rozsahu a produktivity těžby), 

- historické (datování prací, širší ekonomicko-sociální souvislosti 

včetně vztahu k osídlení). 

12

Mezi problémy, které se mohou při průzkumech těžebních areálů 

vyskytnout, je například stanovení rozsahu těžby, datování těžební činnosti 

(často docházelo k obnovování těžby ve starých areálech), stanovení 

technologie dobývek, určení druhu těžené suroviny. V tomto případě 

je nutné dobře určit povrchové pozůstatky po těžbě a to co nejpřesněji. 

Pro popis podzemních částí báňských děl je vypracována odborná terminologie 

(např. Rozložník – Havelka a kol. 1987, 37-47), pro popis povrchových 

pozůstatků ovšem nikoli (Nováček 1993, 7). Terminologie pro popis 

povrchových reliktů po těžbě je značně různorodá a mnoho termínů má různé 

ekvivalenty. V popisu důlních děl je nutné rozlišovat primární a sekundární 

relikty těžby. Primární objekty se dále dělí dle jednotlivých fází a dle typů 

hornických prací. 

Hornické práce na ložisku se dělí na (Nováček 1993, 7): 

- práce kutací (prospekční) – není zastoupeno v případě povrchové 

těžby, 

- práce přípravné – otvírkové - není zastoupeno v případě povrchové 

těžby, 

- vyřizovací, 

- těžební (dobývací), 

- likvidační – zasypání těžebních jam (zakládání) – určení rozsah této 

činnosti je podstatné při interpretaci povrchových tvarů. 

Kutací objekty neboli šufry mohou být špatně odlišitelné od šachet 

vlastní těžby. Mezi nejčastější pozůstatky kutacích prací jsou mělké kutací 

rýhy, které sloužili k vyhledávání. Na povrchu jsou viditelné jako podlouhlé 

víceramenné rýhy, ty které sloužili k určení dalšího průběhu, žíly jsou krátké 

a kolmé na osu dobývek (Nováček 1993, 7). Jedním z dalších tvarů zaniklých 

13

kutacích jam jsou jámy v podobě malých obvalů. Na rozdíl od šachty jsou malé 

a leží mimo ložisko, místa byla často ihned likvidována (Nováček 1993, 8). 

Dále se těžba dělí na (Nováček 1993, 8): 

- těžbu povrchovou, 

- přípovrchovou, 

- hlubinnou. 

Do kategorie povrchové těžby spadají objekty, které svou hloubkou 

nepřesáhnou své plošné rozměry (Nováček 1993, 8). Nejčastějším tvarem 

je příkop s odvalem (z jedné nebo obou stran), který má podobu jámové či 

svahové sníženiny s plochým dnem a různě profilovanými stěnami. V případě 

svahových sníženin může docházet k záměně s propadlinami, proto 

je v tomto případě důležité stanovit techniku těžby. 

Jedním ze zvláštních typů pozůstatků po povrchové těžbě jsou 

rýžoviště. Rýžování sloužilo k získávání volného kovu nebo těžkých minerálů 

promýváním. Rýžoviště zlata a přerýžované haldy se dochovaly u velkého 

množství říčních toků i jejich menších přítoků a jsou dobře viditelné. Těžba 

pomocí rýžování byla využívána až do počátku19. století, kdy ji zcela 

nahradila těžba hlubinná. Rýžovacím technikám se věnoval především 

J. Novák (Novák 1985, 30-32). Jedním z pozůstatků jsou právě přerýžované 

haldy materiálu, který je často označován jako sejpy (Nováček 1993, 8). 

Železná ruda byla získávána sběrem či povrchovou těžbou rudy (hnědele), 

která ovšem zanechává minimální stopy, nebo byla lokalita později vytěžena 

a pozůstatky se nezachovaly. 

Připovrchová těžba patří k nejčastějším způsobům dolování. Tento 

způsob byl využívaný po celý raný a zčásti o vrcholný středověk. Způsob těžby 

spočíval v hloubení svislých nebo úklonných šachtic, na které navazoval 

14

systém chodeb a komor. Tato technologie sledovala pouze zrudnělé pásmo. 

V některých případech (při obtížné dobývce vodorovných chodeb) byly 

šachtice situovány velmi blízko vedle sebe – dunklování (Nováček 1993, 8). 

Terénním reliktem je odval. Ten se skládá ze zaniklé a propadlé těžební jámy 

a hromady hlušiny – obvalu. Obval často prstenovitě či půlměsícovitě lemuje 

okraj těžební jámy, v případě šachet umístěných blízko vedle sebe tvoří obval, 

obvalový tah, nebo obvalové pole (Nováček 1993, 8). 

Mezistupněm mezi povrchovou a přípovrchovou těžbou jsou podélné 

dobývky, které mají kolmé stěny a někdy i značnou hloubku. Jedním 

z výrazných prvků, který může v krajině značit relikty těžby, jsou propadliny. 

Tyto sníženiny (deprese) vznikly propadnutím podpovrchových prostor 

(chodeb). V okolí těchto propadlin se nenachází obvaly a je možné takovýto 

relikt označit jako pinka. Propadliny tvoří dlouhé táhlé mnohdy hluboké tahy, 

které vznikly propadem podzemních prostor – štol, překopu, sledných chodeb 

a jiných horizontálních děl, případně polí nad dobývkami (Nováček 1993, 8). 

Hlubinná těžba, je značně nákladná a nebezpečná a vyžaduje důkladnou 

přípravu a organizaci prací. Často se jedná o těžbu z velkých hloubek, často 

v řádech i několika set metrů. Jedním z typických příkladů je dědičná štola, ta 

má za úkol odvodnit místo těžby (Nováček 1993, 9). Pozůstatky se nachází 

často v kopcovitém terénu či na úpatí svahů zcela mimo těžební areál. 

Identifikovat je lze podle ústí či odvalů, dědičná štola je v terénu patrná také 

díky odtékající vodě. V některých případech se dědičné stoly využívali 

i k samotné těžbě a v prudkých svazích zcela nahrazovaly šachty (Nováček 

1993, 9). 

S příchodem 18. a 19. století se těžba rozvinula ve velkém a často 

v okolí těžebních areálů vznikaly i zpracovatelské provozy a také těžba byla 

více invazivní, profily štol byly větší a těžba v podzemí rozsáhlejší a také 

mnohem znatelnější dopady na okolní krajinu. U rozsáhlejších areálů 

se často můžeme setkat se superpozicemi různých reliktů po těžbě a situace 

15

mohou být často nepřehledné. Neopomenutelným reliktem po těžebních 

areálech jsou dochované přístupové cesty, které tvoří v terénu velmi viditelnou 

stopu. 

5. Druhy dobývacích technologií 

Způsoby dobývek můžeme rozdělit na (Nováček 1993, 8; Novák 1985, 33): 

a) povrchovou 

1) dobývání kovů (zlato, cínovec) z povrchových nánosů, 

2) dobývání (zlato, cínovec) ze sedimentů překrytých mladšími 

vrstvami, 

b) podpovrchovou 

1) dobývání kovů šachticemi, 

c) hlubinnou 

1) dobývání kovů šachtami. 

add a) Povrchová těžba 

Mezi povrchovou těžbu patří rýžování (zlato, cínovec). Postupy 

získávání těchto kovů popsal již Agricola. Základním nástrojem byly misky, 

necičky a různě upravené splávky. Hornina se různě proplavovala a kousky 

kovu, který je těžší, se usazoval a zachytával na dně, postupy se ovšem místo 

od místa lišily. Cínovec se rýžoval přímo v terénu, přičemž způsobů bylo více. 

V terénu se vytvořil strmý příkop, do kterého se házel propíraný materiál, 

cínovcové krupky se tak oddělily od zbylé horniny. Cínovec se těží z poměrně 

16

velkých hloubek, proto byl vždy potřeba dostatek vody, potřebné k propírání 

(Kořan – Žebera 1955, 132). 

Technika získávání kovu rýžováním se nezměnila prakticky 

až do konce 19. století. Využívalo se především znalosti o váhovém rozdílu 

daného kovu. Postupem doby se ovšem změnily technické prostředky, neboť 

bylo nutné zpracovávat stále více výchozí suroviny. Například získávání zlata 

probíhalo technikou propírání horniny ve vodě. Z výchozí suroviny se pak 

zlato získávalo praním v miskách, žlabech a propíráním na splávcích (Novák 

1985, 32). 

1) dobývání kovů (zlato, cínovec) z povrchových nánosů 

Zlato je v primárních ložiscích většinou jemně rozptýlené a vyžaduje 

poměrně obtížný přístup a těžkou práci v dolech a následnou obtížnou práci při 

zpracování na povrchu. Z primárních ložisek docházelo k odplavování hlín 

s obsahem kovu, zvětraliny zůstaly na místě nebo byly z části odplaveny a na 

svazích tak vnikaly suťové kužely – rozsypy. Rozsypy jsou důležité pro vývoj 

techniky získávání kovů, jako byla například měď, cín nebo zlato. Tyto kovy 

získával člověk právě z těchto rozsypů. Dalším zdrojem zlata jsou nánosy. 

Nánosy vznikají odplavením sutě vodou, kterou je unášena, tříděna a postupně 

se usazuje a vznikne tak náplav neboli říční rýžoviště. Zlato je až 7x těžší než 

ostatní doprovodné horniny, v některých místech tak vznikaly kumulace neboli 

kapsy, které obsahovaly větší množství kovu tzv. bonanzy, které obsahovaly 

mnohdy i valouny zlata o váze i několika kg. V říčních sedimentech množství 

zlata kolísá a objevují se zde převážně šupinky o velikosti kolem 0,1g 

(Novák 1985, 31). 

V příznivých přírodních podmínkách vznikají bonanzy, které jsou lehce 

rozpoznatelné, neboť se zlato žlutě leskne. Jako u každého kovu, docházelo 

nejprve ke sběrům ryzího kovu na povrchu. Teprve v období kdy se zvýšila 

poptávka po zlatě, bylo nutné kov získávat i jinak. Nejjednodušším způsobem 

17

získávání zlata bylo propírání. K práci sloužila z největší pravděpodobností 

dřevěná mísa, kónického tvaru, se zahroceným dnem, ne nepodobná té, která 

se používá dodnes. Do mísy se nabere zlatonosná hornina (štěrk, hlína) s vodou 

a krouživými pohyby se odplavují lehčí částice, těžší částice se usazují na dně, 

mezi nimi i zlato. Tímto postupem bylo získáváno malé množství zlata a bylo 

možno získat jen hrubé zlatinky, ty drobné voda odplaví, ovšem nevzniká 

žádný větší odpad. 

Po odtěžení všech povrchových nánosů se přestoupilo ke zpracování 

štěrků z části překrytých hlinitými nánosy. Místo těžby bylo kvůli nestálé 

výšce vodní hladiny nutné odvodňovat systémem kanálů k odvodňování 

nánosů. Tato situace je dobře patrná také v oblasti řeky Oskavy u Mostkova. 

Postupovalo se vždy proti proudu vodního toku a vybíraly se nánosy štěrků. 

Nánosy byly těženy v pruzích, přičemž první byl odstraněn nános bahna 

a po té, co dosáhl pracovník hladiny vody, začal s propíráním v dřevěných 

necičkách. Vzhledem k tomu, že stál stále ve vodě, hloubka těžby byla jen 

cca 1m. V místě těžby v proudu vody se také shromažďoval jemný štěrk 

s obsahem zlata, který byl pak propírán v miskách. Tato činnost je snadno 

doložitelná výskytem haldiček, které nepřesahují výšky 1m. Stáří a znalost této 

technologie v Čechách je výzkumem kladena zhruba do 2. poloviny 

1. tisíciletí př. n. l. (Novák 1985, 33). 

Při propírání horniny v necičkách bylo zjištěno, že se jednotlivé složky 

propírané horniny ukládají v závislosti na váze a velikosti a proto byly 

nahrazeny žlaby, které usnadňovaly a zrychlovaly práci. Žlab byl uložen 

do koryta řeky, na něj se nashromáždil písek a vodním proudem pak bylo 

odlučováno zlato a písek. Zlato bylo zadržováno pomocí konopí nebo ovčího 

rouna. Později byl žlab zhotovován z prken a přehrazován přepážkami. Písek 

byl vždy ještě přepírán v miskách. Ve žlabu se propíral pouze zlatonosný písek, 

velké valouny a štěrk byly patrně tříděny a vyhazovány na břeh, což dokládají 

četné haldy na březích řek (Oskava); (Novák 1985, 33). K proplavování 

ve žlabu bylo potřeba velké množství vody, proto byla tato technologie 

18

z počátku používána hlavně v blízkosti vodního toku či přímo v něm, 

po vyčerpání ložisek v toku řeky byly propírány i nánosy vzdálenější, přičemž 

musely být zhotoveny přivaděče vody. 

V případě, že v oblasti byl nedostatek vody, bylo využito tzv. suchých 

teras a pro praní se pak používala tzv. promývadla. Žlab byl zapuštěn do země, 

voda v něm se nevypouštěla a třídění probíhalo promýváním v jednotlivých 

přihrádkách. Voda byla přiváděna často z velkých vzdáleností. Tuto 

technologii pravděpodobně používali k získávání zlata již Keltové, nový 

rozmach těžby na našem území touto technologií je pak kladen do 11. století 

(Novák 1985, 34). 

2) dobývání (zlato, cínovec) ze sedimentů překrytých mladšími vrstvami 

Po vyčerpání povrchových nánosů docházelo k vyhledávání zdrojů 

kovu u menších toků pomocí šachtic, u těch větších se pak přistupovalo 

k plošné těžbě. V tomto případě bylo nutné odklonit původní tok řeky 

do nového koryta a plochu tak odvodnit. Kolem zjišťovací šachtice bylo 

vymezeno rýžovnické pole 15x30m až 40x80m. Následně byl sejmut humus 

a již dříve vytěžené náplavy. Po dosažení vlastní zlatonosné vrstvy 

byl ve středu pole vykopán prací kanál kolmo na údolí, z něj pak byly 

vyvedeny příčné kanály. Systém byl poté naplněn vodou a protékající voda 

prohlubovala koryto, odplavovala hlínu a písek. Po dosažení podloží v hlavním 

kanále či spodní vody byly práce ukončeny. 

Přípravné práce mnohdy trvaly až několik týdnů. Poté se teprve začalo 

s vlastním propíráním pomocí dřevěného koryta (žlabu) či systému splávků 

umístěných v hlavním kanále. Dokončovací práce byly prováděny pomocí 

misky. Jemně rozplavené zlato se následně získávalo tavením. Vše velmi 

podrobně popisuje J. Agricola (Novák 1985, 34). 

19

add b) podpovrchovou 

1) dobývání kovů šachticemi 

Během 12. století začalo docházet k vyčerpání povrchových ložisek 

zlata a bylo nutné těžit z větších hloubek. Zájem byl především o tzv. suché 

terasy v místech bývalých toků řek a nad stávajícími toky. Nejvíce byla tato 

technologie využívána v povodí Berounky, dále pak na Opavsku 

a Zlatohorsku. Sedimenty byly vyhledávány pomocí šachtic, které měly 

rozměry 1,2x1,2 m, jedna šachtice byla průměrně na ploše 75 m² 

a po nalezení zlata bylo vytěženo bezprostřední okolí šachtice. Materiál, který 

byl vytěžen, byl odvážen a propírán, hloubka šachtice byla omezena podzemní 

vodou cca na 6 – 9 m. 

Těženy byly také povrchová zvětralá ložiska například v okolí Suché 

Rudné, dobývka byla většinou v okruhu 1 km, šířce cca 80 m a do hloubky 

30 m (Novák 1985, 34). 

add c) hlubinná 

1) dobývání kovů šachtami 

Ve 2. polovině 13. století začalo docházet k zakládání šachtic větších 

rozměrů, šachet. Tento způsob získávání kovů přežíval do 16. století. Šachty 

byly blízko u sebe tak, aby bylo ložisko velmi rychle vytěženo. 

Od 15. století byly raženy jen po žíle, tedy v mírném úklonu. Malá plocha 

těžebního pole a větší počet šachet umožňoval vyšší množství propůjček 

a vyšší počet pracovníků (Kořan – Žebera 1955, 123). 

Od 16. století byly zakládány richtšachty, ty byly svislé, ale 

jen do doby dokud nedosáhly žíly. Dosahovaly hloubky 150 – 200 m. Těžební 

šachty se nazývali podle typu těžního stroje buď trebšachty (žentour) nebo 

ratšachty (kolo). Výdřevu šachty tvořil šrůt, což bylo srubové zpevnění stěn 

20

ámem, který tvořil věnec. Věnec neboli joch tvořila čtyři kulatá polena, která 

byla kladena na sebe. Věnce byly vyztužovány v rozích svislými sloupky. 

Prostor úklonné části byla šachta vyztužena deskami. U ústí šachty byla 

vytvořena těžební plošina hejpánek, nad ním u ústí šachty stála budova 

bechyně nebo kavna. V tomto prostoru bylo místo pro těžební zařízení a také 

pro havíře. Všechny doly měly také okolo hlavní šachty další provozní budovy. 

Hloubka, do které se tehdejší horníci dostali, se pohybovala kolem 

400 – 500 m (Kořan – Žebera 1955, 124). 

Šachy museli být odvodňovány, v jejich ústí byl ve skále vylámán 

prostor pro shromažďování a odtok vody tzv. žump, do tohoto prostoru 

se mělo vejít cca 10 hl vody. Od 15. století byl ústí také vylámán prostor pro 

uskladnění dříví, štadel, byl ovšem znám již z dřívějška. Chodba, která byla 

ražena po žíle, se říkalo sledná neboli fudrnost a chodba, která byla ražena 

pomocí želízka, byla zvaná šlégl. Šachty a chodby byly ve středověku blízko 

u sebe a tak často docházelo k propojení sousedících chodeb, což mnohdy 

vyvolalo značné spory. Žíla byla sledována do hloubky slepými šachticemi 

hašply nebo cajcly hloubka se pohybovala kolem 8 m, takové šachtice byly 

z bezpečnostních důvodů opatřovány dveřmi. Hloubka šachtice se pohybovala 

od 16 – 50 m (Kořan – Žebera 1955, 124). 

Chodba, která sloužila k odvodnění podzemí, se nazývala štola nebo 

splavidlo. Štoly také sloužily k odvětrávání, první zmínka je známá 

již z jihlavského zákona z roku 1249, podrobně se zmiňuje o štolách 

Václavovo Královské právo horničie z roku 1300 (Kořan – Žebera 1955, 124). 

Ražba štol byla velmi nákladná, proto se k ní přistupovalo až v případě, 

že nestačilo odvodnění přes šachtu. Dědičná štola je štola, která sloužila 

k odvodnění a zakládala se, pokud to šlo po žíle a tak aby se vyhnula tvrdým 

horninám. Ve středověku bylo známo velmi málo štol, ražba i zabezpečení štol 

bylo technicky poměrně náročné a proto se větší množství ražených štol 

objevuje až v 16. století, a to především v Krušných Horách a také dosahovala 

značných délek. 

21

V 17. a 18. století se technologie značně zlepšovaly a avšak i tak byla 

ražba značně časově náročná, proto se využívalo protiražeb. Těžaři dědičné 

stoly, měli trvalý nárok na dávky z dolu, musela být ražena tak, aby voda měla 

řádný odtok, nesměla být hrbolatá ani příliš příkrá, voda byla odváděna pomocí 

stružky v podlaze, která byla přikrytá prkny. Vše muselo být udržováno 

v čistotě a v pořádku. K tomu, aby štola dosáhla dědičného práva, musela 

dosáhnout svislé hloubky 20 m. Štola byla od 16. století vevnitř zabezpečena 

výdřevou, některé části štol byly vyzdívány (Kořan – Žebera 1955, 125). 

Profil šachty či štoly byl z počátku (podle Agricoly) co nejmenší 

a nejúspornější. Rozměry šachty byly 3,8x1,3m, štoly pak 2,8x1,2. Profil 

se začal zvětšovat po zavedení ražby pomocí střelného prachu, rozměry pak 

byly 3,6x1,6 m. Profil se změnil i u šachet tam se u šachty délky 5 m zvětšila 

šířka na 2m , u kutacích šachet do malých hloubek byl profil na rozměrech 

2,3x1,6 m a 3,3x1,6 m (Kořan – Žebera 1955, 125–126). 

22

6. Historický vývoj hornictví do počátku 18. století 

Prvopočátky těžby a zpracování kovů (především mědi, zlata 

a stříbra) jsou kladeny do 5. a 4. tisíciletí př. n. l. do oblasti Balkánu. Nedlouho 

poté začala být využívána ložiska blíže střední Evropě. Mezi využívaná ložiska 

mědi patří oblasti Slovenského Rudohoří a s nástupem doby bronzové i ložiska 

mědi v Alpách (Kořan – Žebera 1955, 56; Suldovský 2007, 19). Měď se stala 

prvním systematicky těženým kovem a zpracovávaným kovem. Počátkem 

doby bronzové se k těžbě mědi přidává i těžba cínovce. Cínovec byl získáván 

podobně jako zlato – rýžováním. Oblastí těžby cínovce byly Krušné hory 

(Kořan – Žebera 1955, 56; Suldovský 2007, 19). Spojením těchto obou surovin 

vzniká bronz, který byl využívaný pro velkou paletu výrobků od šperků až po 

zbraně. Výhodou je dobrá zpracovatelnost (kujnost, obrobitelnost) a vzhled 

nevýhodou je jeho křehkost (Silbernagel – Jech – Havrlík – Baimler 1981, 

467). 

Během 8. století př. n. l. se do popředí zájmu dostává ve střední Evropě 

železo (Suldovský 2007,19). Ovšem první nálezy meteoritického železa jsou 

datovány již do 3. tisíciletí př. n. l. do oblasti Orientu. Takto nalezené železo 

se, ale nehodilo k dalšímu zpracování, zejména proto, že obsahuje velké 

množství niklu a patrně bylo pouze předmětem kultu (Pleiner 1984, 13; 

Kořan – Žebera 1955, 56). K prvním zpracovávaným rudám železa na našem 

území patří lehce tavitelné hnědely, které se vyskytují v horních partiích, 

blízko povrchu později využívaných ložisek železné rudy a pyritů. Tato ložiska 

tvořila hlavní železnorudnou základnu (Suldovský 2007, 20). Nejvíce 

se znalosti a zpracování železné rudy rozvíjí s příchodem Keltských kmenů 

přibližně v 6. století a v průběhu 5. – 4. století př. n. l. (Pleiner 1984, 14) 

Keltové využívali k hutnění železa šachtové pece, přičemž k zvýšení teploty 

využívali přirozeného tahu vzduchu (Suldovský 2007, 20). Ve 4. století dochází 

k přesunu Keltských kmenů na Moravu, k největšímu rozmachu dochází 

během 1. století př. n. l., kdy dochází k budování velkých výrobních center 

23

(Staré Hradisko, Stradonice). Keltové pro výrobu mincí využívali 

pravděpodobně zdroje zlata ze zlatonosných řek Opavy a Oskavy 

(Kořan – Žebera 1955, 62; Novák 1985, 32). Zlato bylo používáno především 

pro výrobu známých šperků a mincí (Suldovský 2007, 21; Jiránek – Bouška 

1994, 194). Železářská tradice a těžba kovů na našem území nezaniká ani 

v době germánského osídlení, což dokazují například nálezy hutnických pecí 

(Labské Chrčice); (Suldovský 2007, 21). Během stěhování národů se na naše 

území dostávají z východu slovanské kmeny, které se zde usazují. Základny 

pro těžbu železné rudy se přesunuly na Moravu, využívána byla především 

ložiska v Moravském krasu, Jeseníkách a na Uničovsku, právě z Uničovska 

nám dokládají zpracování rudy nálezy pecí. Neustává ani těžba drahých kovů, 

jako je zlato (Suldovský 2007, 21), které je získáváno rýžováním především na 

Severní Moravě a v Jižních Čechách, dokladem využívání těchto kovů mohou 

být například hroby. 

Počátkem 9. století dochází ve střední Evropě k vytváření prvních 

státních útvarů, během 10. století se pak vládnoucím rodem stávají převážně 

v Čechách Přemyslovci. Panovník byl v této době ještě výhradním majitelem 

veškeré půdy na území, které měl pod svou nadvládou a také potřeboval pro 

existenci svého království značné finanční prostředky v podobě drahého kovu 

(stříbra). Čechy byly v 10. - 11. století centrem obchodních stezek, procházely 

tudy stezky ze severu na jih (z Pobaltí), z východu na západ (do dnešního 

Německa), Praha se tak stala důležitou obchodní stanicí (Kořan – Žebera 1955, 

69-70; Suldovský 2007, 23). 

Nejhodnotnějším kovem je i nadále zlato, ovšem jako mincovní kov 

se do popředí dostává stříbro. Těžba stříbra pro mincovní účely je doložena již 

z 10. století z okolí Pelhřimova, z tohoto období máme také písemný doklad 

o těžbě zlata v Rychlebských horách (Suldovský 2007, 22). Dokladem těžby 

a zpracování jsou pak nálezy zlomkového stříbra z 10. století. První raženou 

stříbrnou mincí byl denár Boleslava I. či jeho syna Boleslava II. do 10. století 

(k roku 995) je nutné také počítat s ražbou mincí v sídle Slavníkovců v Libici 

24

nad Cidlinou a v mincovně v Malíně. Podrobně mince popisuje kronikář 

Kosmas. Počátkem 11. století jsou otevírány zlatorudné doly ve Zlatých 

Rýchorách a byla ukončena činnost mincovny na Vyšehradě 

(Suldovský 2007, 24). 

V 11. a 12. století také patrně dochází v celé Evropě k nedostatku 

mincovního kovu a existuje předpoklad, že pro ražbu mincí byl využíván kov 

získaný jako válečná kořist (Kořan – Žebera 1955, 74). Hlavní stříbronosná 

ložiska jsou známa z Českomoravské vysočiny a na Moravě z oblasti 

Rýmařovska. Těžba u města Stříbra v Čechách je datována do 12. století, kdy 

byla při kopání základů budoucího města nalezena stříbrná žíla. Další 

významnou lokalitou je bezesporu Kutná Hora, ve 12. století byl v Sedlci 

u Kutné Hory založen cisterciácký klášter. Cisterciáci byli hornickými 

prospektory (Suldovský 2007, 25). 

Hlavní rýžoviště pro těžbu zlata v 11. a 12. století se nacházela v jižních 

Čechách na severní Moravě (Jeseníky) a ve Slezsku. Mezi významné 

zlatonosné řeky patří Opava, Bělá, Moravice a Oskava (Novák 1985, 34). 

Osídlení výše položených lokalit bylo pouze sezónní. Ve 13. století se po 

příchodu odborníků z německých zemí začínají využívat nové technologie 

těžby. Jsou zakládány první šachtice a šachty, jsou využívány první těžební 

a odvodňovací stroje. Těžba se stává značně finančně náročnou, proto jsou 

zakládány první spolky pro těžbu – těžířstva, kterým panovník propůjčoval 

práva k těžbě. Z roku 1222 máme také první písemné doklady 

o těžbě zlata ve Zlatých horách (Suldovský 2007, 31; 

Novotný, P. – Zimák, J. 2003). 

Během 13. a 14. století důlní prospektoři začali obracet svou pozornost 

na oblast severní Moravy. Vlna kolonizace ve 13. století postupovala ze dvou 

směrů ze Slezska a z Moravy. Sever Moravy ovládalo Vratislavské biskupství 

a jih biskupství olomoucké (Suldovský 2007, 34). Příchozí kolonisté věděli 

o přítomnosti zlata ve Zlatých Horách, kde byly objeveny na počátku 13. století 

25

ohaté rýže, během 14. století došlo v oblasti k přechodu na hlubinnou těžbu 

zlata. Touha po zlatě vedla k založení města Jeseníku a k prospektorským 

pokusům v oblasti Rychlebských hor (Novák 1985, 34). Mezi využívané oblasti 

patří východní části Krkonošsko-jesenické soustavy, kde jsou zastoupeny dva 

druhy těžené rudy. Jedná se o četná malá ložiska magnetitu, která mají tvar 

čoček a dosahuje délky až 200 m s mocností 10 a více metrů. Dělí 

se na 12 typů, které se střídají a jakost rudy se mění (Pleiner 1984, 70). 

Střediskem těžby na Opavsku bylo v počátku 13. století město Bruntál. 

Ve druhé polovině 13. století jeho funkci převzala Opava. Zlatodoly byly 

v oblasti kolem Andělské hory, Vrbna, s osadami Jelení, Suchou Rudnou 

a Velkruby. V roce 1213 se osadníci z Bruntálu účastnili zakládání města 

Uničova. Jeseníky byly kolonizovány z jihu olomouckými biskupy, hradištními 

mnichy a rodem Šternberků. Náklady na těžbu byly vysoké a objeveny byly 

převážně železné rudy a drahých kovů bylo málo. Ve 13. století byl v oblasti 

Jeseníků a Zlatých hor veden spor o hranice panství, na kterých byla nalezena 

železná ruda. Spor rozsoudil až Přemysl II., který rudu, jež byla nalezena 

na pozemcích klášterů, přiřkl jim (Suldovský 2007, 34). Z největší 

pravděpodobností se jednalo o pozemky náležící městu Berounu. Oblast 

Sovinecka kolonizoval biskup Bruno (Suldovský 2007, 38), který založil osadu 

Hůzová, která se ve 14. století stala městem. Na Rýmařovsku byla těžba 

zahájena patrně koncem 13. století, již ve druhé polovině 14. století jsou tyto 

doly popisovány jako zatopené. Těžba zde byla obnovena a udržela se po celé 

15. století a postupně se rozvíjela. V 16. století bylo založeno Horní Město. 

Rýmařov leží v pásmu železných rud jdoucích od Úsova a Uničova směrem 

na severovýchod (Kořan – Žebera 1955, 107-108). 

Ve druhé polovině 16. století dochází v oblasti k úpadku těžby 

a v 18. století se těžiště těžby přesouvá na rýžoviště do Hlucholaz, na Opavici 

a na Krnovsko, středisky v tomto období byly Zlaté Hory, Jeseník, Horné 

Grunt, Vrbno, Suchá Rudná a Andělská hora (Kořan – Žebera 1955, 107-108). 

26

7. Zpracování železné rudy do počátku 18. století 

Vytěžená ruda se dopravovala do zpracovatelských areálů. Kde 

procházela procesem úpravy a taveb. Nejstarším výrobním zařízením byla 

otevřená výheň s dmychadlem. V tomto zařízení bylo dosahováno teplot 

1200 – 1300 °C, výtěžek byl minimální a malá byla i kapacita výhně (Pleiner 

1984, 14). Po skončení procesu tavby vznikla pouze těstovitá hrouda, která 

byla ovšem dokonale kujná (Kořan – Žebera 1955, 60). Keltové hutnili železo 

v šachtových pecích, přičemž ke zvýšení teploty využívali přirozený tah 

vzduchu. Pece měly tvar tunelu, byly vymazané jílem a postavené 

ve svahu tak, aby byly ve směru převládajících větrů. Pec byla vyložena 

dřevěným uhlím a rudou a poté zasypána hlínou. Později byl tento tvar 

vylepšen přívodním kanálem pro vzduch (Kořan – Žebera 1955, 62). Keltové 

zpracovávali železo přímo na sídlištích, což dokazují nálezy strusky 

a kovářských nástrojů (Pleiner 1984, 17). 

Významné zpracovatelské areály na Moravě byly v oblasti Uničovska. 

Hutnické pece a se nachází v rámci větších výrobních komplexů. Jsou zde také 

známé nálezy většího množství pecí (Pleiner 1984, 17). Příkladem mohou být 

výhňové pece, ve kterých byla zvyšována teplota dmýcháním kanálem za pecní 

šachtou. Šachta měla v průměru 18 – 20 cm směrem dolů se rozšiřovala, konec 

byl uzavřen hliněnou stěnou, která se po dokončení procesu vylomila a hrouda 

kovu se z pece vytáhla. V těchto typech pecí se vyrábělo železo vysoké kvality, 

velmi čisté a dobře kujné, ovšem ztráta a spotřeba paliva byly vysoké. Příklad 

na 1 kg vytaveného železa bylo potřeba 2,5 – 4 kg dřevěného uhlí. Vzniklým 

produktem byla železná lupa. Železo bylo měkké a předměty z něj kované 

se vyráběly z plátků, které se pak kovářským způsobem svařovaly 

(Kořan – Žebera 1955, 68-69). 

Germánské pece vycházely ze stejného principu, jako pece keltské, 

měly zahloubenou nístěj a nadzemní hliněnou šachtu, přívod vzduchu byl 

zregulován měchem, který sloužil ke zvýšení teploty. Šachta na přívod 

27

vzduchu končila nad hrdlem nístěje (Pleiner 1984, 28). Pece se lišily tvarem 

a velikostí některých prvků. Hutnické dílny byly i v prvních stoletích našeho 

letopočtu malé a pece byly patrně často opravované (Pleiner 1984, 31). 

Staroslovanské pece byly patrně tvarem i způsobem tavby podobné pecím 

germánským, využívány byly redukční typy pecí, které byly zabudované 

do terénu, objem výroby byl malý. V kovářství se objevuje pronikání nových 

technologií (Pleiner 1984, 35). 

V 8. a 9. století se mění politická situace v celé Evropě a vznikají nové 

státní útvary. Železo se stává významným obchodním artiklem 

a je nutné zavedení většího objemu výroby a změnit technologie výroby. Byly 

stále využívány šachtové, redukční pece. Nejvýznamnějším železářským 

regionem bylo podhůří Jeseníku na Uničovsku. Zasahují sem rudní pásma 

úsovské a vrbenské, které bylo využíváno již dříve. K významným nálezům 

patří objekty z Dolní Sukolomi a Želechovic, které byly umístěny nad řekou 

Oskavou (Pleiner 1984, 39). Technologie stavby pecí byly již vylepšeny 

a stavba byla dobře zaizolovaná a společně s použitím dmychadla bylo možné 

dosáhnout vyšších teplot (kolem 1400 °C). Zlepšila se tak i vlastnost vzniklé 

železné lupy. Experimentálně bylo zjištěno, že při použití 44 kg vstupní 

suroviny a 100 kg dřevěného uhlí vznikne 6 kg kovu (Pleiner 1984, 43). 

Zvětšily se i výrobní areály, které lze rozdělit na tři druhy dle velikosti. 

V prvním typem jsou areály o 4 až 25 redukčních jednotkách (Želechovice) 

v areálu jsou často i jiné objekty (vyhřívací výhně či sklady paliva). Druhým 

typem, je pak naprostý opak kdy, se v areálu nachází jedna pec umístěná jako 

součást domu. Nejčastější je třetí typ areálů, ve kterých 

se nachází 2 až 3 výrobní jednotky (Pleiner 1984, 45). Ve středověku pak 

vznikají tři skupiny řemeslníků. Vzniká řemeslná malovýroba ve vsích, pak 

existovali řemeslníci, kteří svou produkcí zásobovali přímo panovníka 

a poslední skupinou byli řemeslníci, kteří se usazovali v podhradí. 

Na zvláštním místě pak stojí klášterní výrobny, kde vznikaly významné 

výrobní celky (Pleiner 1984, 50). Ve 13. století se objevují nové zdokonalená 

28

výrobní zařízení i technologické postupy. V této době není ještě možné 

prokázat přidávání struskotvorných přísad. Získaný kov bylo nutné vyhřívat 

a zbavovat strusky. Vyhřívací výhně měly okrouhlý tvar s průměrem 

80 – 100 cm a hloubkou 30 cm, dalším vyskytujícím se tvarem byl vanovitý 

a protáhlý. V pecích bylo dosahováno teploty od 1100 – 1200 °C s použitím 

dmychadla (Pleiner 1984, 57). 

Během 14. a počátku 17. století se prudce zvyšuje počet hutí 

na našem území, využívány byly stále šachtové pece, které měly malou 

kapacitu. Hutě byly schopny dodávat z jedné pece 1 – 2 hroudy kovu týdně 

a práce probíhali jen 1 – 2 dny v týdnu a pouze za příznivého počasí. Jedním 

z důležitých prvků bylo také zásobování rudou. K zásobování redukčních 

výhní šachtových pecí stačilo málo rudy, ale podmínkou byla její kvalita. Ruda 

byla rozdrcena na zrna velikosti lískového ořechu a ručně tříděna. Následně 

byla ruda pražena a obohacena (ruda s obsahem pod 40% železa nebyla 

redukovatelná). Obohacována byla struskou (Pleiner 1984, 71). Hamerníci 

získávali rudu sami vlastní těžbou či nákupem. Již v 15. století vytvářeli 

nákladná důlní díla (dědičné štoly), Další důležitou surovinou bylo dřevěné 

uhlí. Dřevo poskytoval majitel hamru a majitel pozemku. Výrobou uhlí 

se zabývali uhlíři (Pleiner 1984, 71). 

Jedním z využívaných druhů byly výhňové redukční pece. K redukci 

v malých pecích stačila ruční vhánění vzduchu měchem. Stavba i provoz byl 

levný a tento způsob se udržel poměrně dlouho. Přímá redukce železné rudy 

probíhá při teplotě 1200 – 1400 °C, přičemž redukce trvá 8 – 10 hodin (Pleiner 

1984, 73). Druhým typem používaných pecí byly šachtové redukční pece, které 

se využívaly zejména na rudu horší kvality. Ruda byla taktéž drcena na zrna 

velikosti ořechu. Pece již měly měchy poháněné vodním kolem (pouze 

v ideálních případech), výška pecí se pohybovala od 3 do 4 m. Ruda 

se redukovala 1 – 2, až do doby, než bylo získáno železo. Vzniklé železo bylo 

dále kovářsky zpracováváno. Vytavena hrouda železa byla zbavena strusky 

29

a pak byla kostkována (rozsekána na menší díly) a dále zpracovávána 

na základní tvary železa (Pleiner 1984, 75). 

Počátkem 17. století se začíná projevovat politická krize, kterou uzavře 

v polovině 17. století třicetiletá válka, která tvoří výrazný předěl. Objevují 

se nové technologie a mění se právní normy. Koncem 16. století se objevují 

nové technologie, mezi něž patří i vysoká pec. Vysoké pece 

se původně prosazovaly v místech, kde byla k dispozici jen ruda špatné kvality. 

Produktem takové pece byla houska. Pec měla tvar komolého čtyřbokého 

jehlanu. Podstava byla úzká, vnitřek byl vyzdívaný, přístupná byla v úrovni 

postavy a otvor byl velký. Hotové železo bylo vypuštěno do prostoru mimo 

pec, kde byla stahována struska a následně bylo železo vypouštěno 

odpichovým otvorem (Pleiner 1984, 106). K dmýchání byly používány až 

do 1. poloviny 17. století kožené měchy, byly poháněné vodním kolem. Pece 

měly velkou výkonnost a sloužili převážně k výrobě munice, slévárenských 

potřeb pro domácnost, desky a plotny a litinové trubky. K podstatným změnám 

ve výrobě i v produkci došlo až po změně paliva na černé uhlí v polovině 

19. století (Pleiner 1984, 107). 

30

8. Vznik hornických osad a městská práva vztahující se 

k těžbě 

V 10. století vznikají na našem území první státní útvary. V této době 

je výhradním vlastníkem půdy panovník. Během 12. – 13. století začíná 

panovník přerozdělovat půdu svým nejoddanějším z královské družiny. 

Nárokuje si ovšem právo na nerostné suroviny tzv. horní regál. Horní regál 

je právo panovníka na veškerý vytěžený kov a zisk stejně tak měla právo 

na zisk horní města, pod která doly patřily. Horní města zakládal panovník. 

Město Bruntál dostávalo desátky z dolů do vzdálenosti čtyř mil od města. 

Z roku 1222 máme první písemnou zmínku o těžbě zlata ve Zlatých Horách 

(Suldovský 2007, 31). 

Když bylo objeveno ložisko kovu, byla založena horská obec, v čele 

této obce stál králem pověřený zástupce, hofmistr. Správa horské obce byla 

velmi podobná správě městské a obec měla značná práva a výsady. Někdy 

se horská obec rozrůstala a později se stala báňským městem. Mezi nejstarší 

báňská města patří Jihlava, Havlíčků Brod, Kutná Hora, Jílové, Bruntál 

a Uničov, ve většině případů se jednalo o města královská (Kořan – Žebera 

1955, 79). 

Horní regál se vyvíjel pozvolna, do poloviny 13. století spadalo právo 

krále na poplatky z výnosů těžby tzv. urbura. V nejstarším dochovaném důlním 

řádu Jihlavském byla králi vyměřena část důlního pole tzv. královský lán. 

Horní regál se více začal formovat až ve 14. století v královském právu 

horečném, které vydal Václav II. při měnové reformě v roce 1300. Od té doby 

náležely všechny doly králi a jedině on měl právo rozhodovat o horních 

záležitostech. Doly byly udělovány jako horní propůjčka. Při vyměřování 

důlního pole měl král právo na tzv. královský lán, zástupce krále měl taktéž 

právo na těžbu v dané lokalitě. Velmi důležitým bylo právo na výkup kovu, 

které měl od 14. století výhradně panovník a prodej mimo jeho režii byl přísně 

trestán. Právo královského regálu bylo přenositelné na město 

31

ne na pozemkového majitele. Vývojem také prošly i horní svobody, největší 

bylo dosaženo ve 13. a 14. století, v této době byli všichni, kteří pracovali 

v hornictví nebo hutnictví přímí poddaní panovníka. Horní města i majitelé 

pozemků s doly byli osvobozeni od daní a mohli se svým majetkem volně 

nakládat, ovšem neměli nárok na pozůstalost po těžaři, který podnikal na jejich 

pozemku, majetek nepodléhal dědické dani ani nesměl být zabaven. 

Z horní svobody vyplývaly i povinnosti. Majitel pozemku nesměl bránit 

horníkům v dolování a umožnit i výstavbu nadzemních konstrukcí a úpraváren 

kovu, také dodávku důlního dřeva musela zajišťovat vrchnost. Museli udržovat 

cesty ve sjízdném stavu a dodávat vodu. Majitel pozemku měl nárok na výplatu 

části zisku tzv. urburu a nárok na část důlních polí tzv. panský lán a na část 

výnosu rudy (Kořan – Žebera 1955, 79-81). Ve středověku se hornictví řídilo 

báňskými řády, nejstarším je jihlavský, známé jsou pak kutnohorský 

a německo-brodský (Havlíčkův Brod), později vzniklá hornická města 

přebírala řády starší pro vytvoření svého vlastního řádu (Kořan 1955, 81). 

Panovníkův horní regál se vztahoval pouze na drahé kovy, tedy zlato a stříbro. 

Karel IV. do tohoto regálů řadí navíc cín, měď, železo, olovo a sůl. 

V 15. století došlo v důsledku husitských válek k úpadku těžby. Těžbou se 

v této době začala zabývat mimo měšťanů i šlechta. Do produkce se dostávají 

nájemní havíři, mění se technologie a objevují se šlechtické rodiny, které 

získaly právo na těžbu např. hrabata Šlikové na Jáchymovsku, do jejich 

podnikání výrazně zasáhl až Ferdinand II. Habsburský 

(Kořan – Žebera1955,81-82). Od 16. století se právo vztahovalo jen na zlato, 

stříbro, sůl a olovo. Ostatní obecné kovy (pyrity), kamenečné břidlice byly 

přiřazeny stavům, v 18. století se právo rozšířilo na nerostné suroviny uhlí 

a tuhu (Kořan – Žebera 1955, 79). 

32

9. Historie vybraných obcí 

Jako oblast bádání byly zvoleny katastry tří obcí na Uničovsku. 

Konkrétně obce Břevenec, Plinkout a Křivá. Obec Břevenc dnes patří pod obec 

Šumvald a obce Plinkout a Křivá spadají pod obec Dlouhá Loučka. Všechny tři 

mají přibližně shodnou dobou založení kolem podruhé poloviny 14. století 

(Hosák 2004, 549, 604; Pinkava 1922, 151). 

9. 1. Břevenec 

Obec Břevenec leží severně od Uničova v nadmořské výšce 310 m 

na úpatí Křížového vrchu (586 m n. m.). Rozloha katastru je cca 315 m, jižním 

směrem klesá do Uničovské plošiny, na sever prudce stoupá 

do vrcholů Nízkého Jeseníku (Makas 1987, 110). Obcí protéká poměrně 

vydatný vodoteč zvaný Dražůvka, který se vlévá za obcí Šumvald, jako levý 

přítok do řeky Oskavy. Středem prochází silnice, která je lemovaná domy. 

Břevenec je součástí obce Dlouhá Loučka, v obci je evidováno 

141 domů a 327 trvale žijících obyvatel (stav 2011, zdroj stránky obce). 

Původní jméno vesnice bylo Hřbinec, německy Trübenz, první zmínka pak 

pochází z roku 1338 (Hosák 2004, 549), do roku 1527 patřil pod sousední 

Šumvald a následně pak pod Úsovské panství. 

Břevenec byl založen jako hornická osada patrně souběžně 

se zakládáním města Uničova ve 13. století markrabětem Přemyslem 

Otakarem II. a vesnice měla sloužit jako sídlo pro místní horníky, o čemž 

svědčí i jediná zmínka o těžbě zlata na řece Oskavě z roku 1234 

(CDB III. č. 76), (Novák 1985, 36). Hornictví zde, ale zaniklo patrně již 

koncem 13. století, pro nedostatek rudy. Těžba byla obnovena v 15. století. 

Obec byla převážně německá, což podpořil i příchod německých katolíků po 

třicetileté válce. Českou obcí se pak Břevenec stal až po druhé světové válce. 

(Pinkava 1922, 146). Těžba zde byla ukončena koncem 19. a počátkem 

33

20. století, což nám dokládají plány důlních polí z této doby z archivu České 

geologické služby. 

9. 2. Plinkout 

Obec Plinkout leží severovýchodně od Uničova v nadmořské výšce 

300 m, mezi obcemi Břevenec a Dlouhá Loučka. Obcí protéká Plinkoutský 

potok. V obci je 78 domů a 158 trvale žijících obyvatel (stav k roku 2011). 

První zmínka o obci pochází z roku 1348 (Hosák 2004, 604), 

a náležela pod obec Šumvald. Původní jméno obce bylo Plynkout, Pinkout 

či německy Plinakoute. Od roku 1371 až do konce 16. století společně 

s obcemi Stránská, Břevenec, Mirotín a Tenčínem tvořil zvláštní statek, panství 

bylo nakonec několikrát přerozděleno a prodáno. Od roku 

1869 – 1880 patřila obec pod okres Litovel, v letech 1910 – 1950 spadala 

pod okres Šternberk, součástí Dlouhé Loučky je od roku 1961 

(Hosák 2004, 604; Morav 2000, 63). 

9. 3. Křivá 

Obec leží severovýchodně od Uničova na cestě, která spojuje vesnice 

Dlouhá Loučka a Rudu, v nadmořské výšce 430 m n. m. První zmínka o obci 

pochází z roku 1365, v letech 1492 – 1545 patřila pod panství Sovinecké, dnes 

je obec součástí Dlouhé Loučky. Severně od vsi se nachází dvouramenný kříž 

z období napoleonských válek, kde jsou pohřbení padlí ruští vojáci 

(Pinkava 1922, 151). 

34

10. Historie těžby kovů v Plinkoutu, Břevenci a Křivé 

na základě analýzy písemných pramenů 

Stáří prací na řece Oskavě je obtížně doložitelné, je zde ovšem 

předpoklad těžby již kolem 2 st. př. n. l., kdy rýžoviště využívali Keltové. 

To nám také mohou dokládat nálezy zlatých mincí na Starém Hradisku, kde 

bylo prokázáno i mincování zlata. Těžbu kolem řeky Oskavy pak dokazuje 

výskyt hald malých rozměrů podél toku, vyspělejší techniku rýžování pak 

prokazují haldy mladší a větší, mnohdy výšky až 4 m (Novák 1985, 31). 

Jediná historická zmínka o těžbě zlata na řece Oskavě je z listiny 

z roku 1234 (CDB III, č. 76), tato listina, která obsahuje mimo jiné i výsady 

pro město Uničov, stanovuje, že zlatokopové povinní desátky markraběti 

nemají přenocovat ve vesnicích na západ až k českým hranicím, na sever k řece 

Moravici a na východ k Bystřici (Novák 1985, 36). Tímto je poměrně dobře 

vymezena těžařská oblast. Vzhledem k malé vzdálenosti Břevence 

od Uničova je možné předpokládat, že se zmiňovaná listina vztahuje i k obci 

Břevenec. Lze předpokládat, že se u Břevence pralo zlato jen krátkou dobu, 

cca 10 let a vytěženo bylo jen 15 kg kovu (Novák 1985, 36). Záznamy o těžbě 

stříbra z lokalit máme z obce Břevenec, kde se stříbro těžilo do roku 1774, kdy 

byla těžba zastavena, další lokalitou je štola Barbora mezi Plinkoutem a Rudou 

kde bylo stříbro nalezeno v roce 1557 (Morav 2000, 55). 

Během středověku došlo k poklesu těžby drahých kovů a dostala 

se do popředí těžba železa, která dosáhla vrcholu až v 19. století. Výskyt 

železnorudných ložisek se dělí do několika pruhů. Západní pruh začíná 

u obce Údolí u Zlatých hor a táhne se přes Rejvíz, Jeseník, Malou Morávku, 

Rýmařov, Rudu, Šumvald, Medlov a kolem Uničova. Východní pruh pak 

zasahuje do oblasti Horního Benešova, Leskovce, Moravského Berouna, 

Hlásnice až po Šternberk. Oblast Břevence a Plinkoutu tedy spadá 

do západního pruhu (Bezděčka 2000, 32). 

35

Jesenické rudy jsou málo bohaté, obsah železa kolísá v rozmezí 

od 20 do 25% železa. Mocnost vrstev je kolísavá od několika centimetrů 

do několika metrů, to samé se týká hloubky, kdy se žíla nachází téměř 

na povrchu či v hloubce několika desítek metrů. Nejlepší výsledky byly 

dosaženy u magnetitu (40–50% Fe), sideritu (20–45% Fe), hematitu 

(22–25% Fe) a limonitu (cca 26% Fe) (Bezděčka 2000, 32). 

Mezi starší ložiska patří oblast Plinkoutu a Břevence, zejména 

významné rudné ložisko se nachází na severovýchodě Křížového vrchu. 

V robotním Poznamenání vztahujícím se k Břevenci z roku 1613 se mluví 

o dolech Břevenských, kde je zmíněno, že břevenští rodáci konali robotu 

a vozili do hutí na Oskavě rudu a dřevo. Dolování ustalo během třicetileté 

války a znovu bylo obnoveno kolem nebo po roce 1654 (Morav 2000, 67), což 

také dokazuje kniha údělných kutacích práv v dolech Plinkoutských 

a Moravických, která se nachází v archívu v Olomouci a je z let 1560 – 1653. 

V letech 1682 – 1690 byl proveden rozbor vrchnostenské rudy z obcí Plinkout, 

Ruda a Malá Morávka (zpráva se nachází v archivu v Olomouci), při němž 

bylo zjištěno, že zemina obsahuje nejen železo ale i zlato, stříbro 

a síru. V oblasti byl postaven i hamr, jehož činnost byla ukončena v roce 1742 

a ruda se vozila do Ostravy, v roce 1774 zde bylo zastaveno i dolování stříbra, 

těžba železné rudy probíhala i po roce 1854, kdy byla ukončena, 

se přesně neví (Morav 2000, 67). 

Plinkout vlastnil v 16. století Vilém Mládenec z Milička, kterému 

se s prospektorskou činností nedařilo a od roku 1536 plinkoutské doly šly 

i s hamrem z ruky do ruky. Vystřídalo se zde bezmála 8 majitelů, mezi nimiž 

byli například páni ze Sovince a Boskovic. V roce 1626 byly otevřeny doly 

sv. Pavla, Abatense, Jana, Petra, Hilaria a důl Šimon. Již v roce 1853 byl 

v provozu jeden důl a v roce 1870 dolování zcela zaniklo a doly byly zatopeny 

(Morav 2000, 67). 

36

11. Popis lokalit 

V oblasti zájmu se vyskytuje větší množství možných lokalit. 

Pro zpracování jsem vybrala ty větší z nich. První oblastí je katastr obce 

Břevenec, ve kterém se nachází lokalita u řeky Oskavy, kde jsou pozůstatky 

po těžbě zlata a dále pak oblast pod Křížovým vrchem, kde je možné vidět 

zbytky těžebních polí po těžbě železné rudy. V katastru obce Plinkout 

se nachází čtyři lokality a to oblast Na šachtách v severozápadní části katastru, 

pak osamělé ústí štoly nad Jelením potokem a severovýchodní oblast 

Prostředního lesa, kde byla zaměřena šachta, ústí štoly a haldy hlušiny. 

V katastru obce Křivá jsem se zaměřila na lokalitu nad Valšovým dolem 

v severozápadní oblasti, kde byla zaměřena šachta, ústí štoly 

a úvozová cesta. Místa jsem vytipovala podle online dostupných informací 

na serveru České geologické služby, která má databázi archivních map a plánů 

a dalších informací o starých důlních dílech na svých stránkách. 

11. 1. Břevenec 

Na katastru obce Břevenec se nachází dvě lokality spojené s těžbou 

kovů. První lokalita se nachází při řece Oskavě severozápadně od obce 

Břevenec u odbočky do Mostkova (mapa č. 1). Na ploše cca 0,5 km² 

se nachází haldy hlušiny po těžbě zlata, které dosahují výšky až 3 m a délky 

až 40 m. Haldy hlušiny obsahují valouny proprané hlušiny o rozměrech 

od 2 – 40 cm a jemný štěrk. Zlatinky zde dosahují velikosti od 0,1 – 0,3 mm, 

obsah zlata je 0,2 mg/m³ (Zapletal 2013). Druhá lokalita se nachází 

severovýchodně od obce, na trase žluté turistické značky ve směru 

na Křížový vrch (mapa č. 2). Jedná se o propady šachet po těžbě železné rudy. 

Rozborem půdy z roku 1854 bylo zjištěno vysoké množství železné rudy 

a mimo jiné i obsah stříbra a zlata. Stříbro bylo v oblasti těženo ještě v roce 

1774, kdy byla těžba ukončena (Morav 2000, 63). 

37

11. 1. 1. Rýžoviště na Oskavě u Mostkova 

Zlato vždy přitahovalo pozornost a zájem lidí, zlato velmi zasáhlo 

do mezilidských vztahů. Zlato je kov dobře zpracovatelný, který nepodléhá 

zkáze. Snaha o získávání zlata vedla ke zdokonalení těžby a získávání nových 

technologií zpracování. Pozůstatky po rýžování zlata na řece Oskavě 

se vyskytují podél toku již od obce Bedřichov a ukončuje je cesta do obce 

Mostkov (katastr obce Břevenec). Největší pozůstatky leží v severozápadní 

části katastru obce Břevenec, pokrývají plochu o rozměrech cca 1100 m délky 

a 500 m šířky (Novák 1985, 30). 

Oblast v roce 1997 z velké části zničila povodeň a koryto 

je již v místě uměle regulované (obr. č. 4). Ovšem, dochovaly se zde části hald 

(obr. č. 2) a přívodních umělých kanálů. Kanál, na fotografiích číslo 3 a 8, byl 

mělký, se štěrkovitým dnem, jeho šířka se pohybovala kolem 1,2 m. Kanály, 

které se zde nachází, sloužily k propírání vytěžené zeminy a odvodnění. Jedná 

se o pozůstatky patrně po obnovené novověké těžbě. Haldy hlušiny mají místy 

výšku až 4 m a délku kolem 10 m (obr. č. 5, 6, 7) a skládají se z jemného písku 

až po valouny o velikosti až 30 cm. Rozměry rýžovnických polí se pohybují 

od 20x30 m do 80x40 m. Místo bylo v ploše odvodňováno sítí umělých kanálů, 

což umožnilo těžbu do větších hloubek, vznikly tak hluboké brázdy místy 

dosahující hloubky až 4 m (Novák 1985, 31). GPS souřadnice k jednotlivým 

bodům viz. tabulka č. 1. 

Lokalitu pokrývá lužní les, tudíž je dobře přístupné jen v zimních 

a jarních měsících. Bohužel se místo nachází v blízkosti vesnice, proto je hojně 

využívané jako nelegální skládka odpadu. 

38

Tabulka č. 1 

Tabulka GPS souřadnic lokality – rýžoviště na Oskavě 

Název lokality GPS Nadmořská výška 

Rýžoviště na řece 

Oskavě 

1. 

2. 

3. 

4. 

49°52'25.093" 

17°8'21.638" 

49°52'19.800" 

17°7'52.544" 

49°52'6.498" 

17°7'43.341" 

49°52'11.921" 

17°8'12.439" 

300 m 

Mapa č. 1 

39

11. 1. 2. Pozůstatky po těžbě pod Křížovým vrchem 

Druhá lokalita u Břevence se nachází, severovýchodně asi 500 m 

za obcí v prudkém svahu u cesty na Křížový vrch. První propad (sesuté ústí 

štoly, bod 1) je možné vidět v hustém porostu (místo je z větší části zavezeno 

černou skládkou a zarostlé hustými keři, proto je velmi špatně přístupné 

a to i v zimních měsících, kdy v ruinách kapličky nocovali bezdomovci). Cesta 

vede do prudkého kopce, vlevo se nachází původní úvozová cesta (obr. č. 11), 

asi po 200 m vychází na louku, kde je po pravé straně (bod 2), patrný 

pozůstatek zavalené odvětrávací šachty (obr. č. 12 a 13), 

po levé straně je pak dobře patrná stará úvozová cesta, na císařském povinném 

otisku stabilního katastru je úvozová cesta zaznačena jako využívaná. 

Na samém okraji katastru obce se nachází u staré důlní cesty 

(bod 4, obr. 15) zasypaná šachta (bod 3, obr. č. 14). V oblasti se nachází haldy 

vytěžené hlušiny, které jsou v kopcovitém terénu dobře vidět. Nejvýše 

položeným bodem je zmiňovaná poslední šachta, která leží v nadmořské výšce 

cca 500 m. 

První šachta má průměr 2 m a hloubku 1,2 m. Druhá šachta 

je větší má průměr 4 m a hloubku 1,3 m. Obě místa jsou zarostlá náletem 

dřevin, převážně bříz (Betula) a růží šípkovou (Rosa canina). Přístupová cesta 

je široká přibližně 3 m, je zpevněná a v terénu dobře patrná. Haldy tvoří 

výsypky dlouhé i 8 m, tvořené převážně hlušinou, haldy taktéž navazují kolmo 

na přístupovou cestu. Z největší pravděpodobností se jedná o pozůstatky 

po těžbě železné rudy vzhledem k tomu, že se zde společně vyskytuje i stříbro, 

je možné, že původně se mohlo jednat o těžební areál na stříbro, jehož těžba 

byla ukončena v polovině 18. století a patrně nahrazena těžbou železné rudy 

(Morav 2000, 67), která je zde obsažena ve větším množství. V lokalitě se 

nachází převážně smrkový les a částečně je místo zarostlé lesní školkou. GPS 

souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 2. 

40

Tabulka č. 2 

Tabulka GPS souřadnic lokality – pod Křížovým vrchem 


Pod Křížovým 

vrchem 

1. 

2. 

3. 

4. 

49°51'24.574" 

17°9'31.194" 

49°51'22.439" 

17°9'44.122" 

49°51'38.452" 

17°10'20.504" 

49°51'35.427" 

17°10'14.307" 

325 m 

370 m 

495 m 

460 m 

Mapa č. 2 

41

11. 2. Plinkout 

Na katastru obce Plinkout se nachází nejvíce pozůstatků po těžbě kovů. 

Jedná se o lokality pozůstatků šachet označených jako Štola 

vyhlídka 1 a 2 (mapa č. 3), v oblasti zvané Na šachtách, v jejichž blízkosti 

se nachází velké množství šachet a ústí štol. Severně nad obcí je samostatná 

štola nad Jelením potokem (mapa č. 4). Další lokalitou, kde 

je možné pozorovat zavalenou šachtu, ústí štoly a mohutné haldy hlušiny, 

je SV nad obcí ve východním konci Prostředního lesa (mapa č. 5) Poslední 

lokalitou, která již svým místním označením může dokládat hlubinou těžbu 

zlata, je oblast o značená jako Na Kopci, ve II. vojenském mapování je pod 

názvem Goldhübel (mapa č. 6). 

11. 2. 1. Na šachtách – Štola Na vyhlídce 1 a 2 

Přibližně 2,5 km severně od Plinkoutu se nachází lokalita 

Na Šachtách. Jedná se o zavalené šachty a ústí štol. Místo je lépe přístupné 

z obce Břevenec. Nejsnadnější přístup je po žluté turistické značce 

(směr Křížový vrch), která směřuje do prudkého kopce, pro snazší orientaci 

je lepší vystoupat značenou pěšinou kolem pozůstatků po těžbě na okraji obce. 

Přibližně ve třetině stoupání značenou cestu křižuje široká zpevněná lesní 

cesta, která vede po vrstevnici nad obcí Plinkout až do obce Křivá. Tato cesta 

vede patrně v místě původní cesty, využívané pro přístup k těžebním areálům, 

neboť její sklon by umožňoval snadnou dopravu materiálu, bohužel je v celé 

délce opravená a důkazy tak již nejsou patrné. 

Asi po 2,1 km (od odbočky v obci) je na pravé straně patrný 

propad ústí štoly (bod č. 1), vlevo asi 75 m jihozápadně 

od tohoto místa jsou na ploše asi 200x85 m umístěno větší množství propadů, 

šachet a ústí štol (body č. 2 – 6, obr. č. 16, 17, 18, 19). Dále se zde nachází 

na výše položeném místě dvě šachty (dnes již téměř nepatrné) s označením 

Na vyhlídce 1, která se nachází asi 320 m SV (bod č. 7, obr. č. 20) a 425 m 

42

SSV (bod č. 8, obr. č. 21) od ústí štoly (bod č. 1). Je více než patrné, že dvě 

zmiňované šachty sloužily jako odvětrávací systém a byly napojeny na štoly, 

které se nachází na úpatí kopce. V místě je vidět značné množství propadů – 

pinek, které směřují k oběma šachtám. Asi 250 m od bodu 1 se nachází 

zavalená zkušební ražba štoly (bod č. 9, obr. č. 22). Obě šachty byly v letech 

1951 a 1952 zaznamenány ve vojenských mapách v měřítku 1:10000 (viz. 

mapa č. 14). GPS souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 3. 

43

Tabulka č. 3 

Tabulka GPS souřadnic lokality 


Ústí štoly 1. 

Šachty 

2. 

3. 

4. 

5. 

6. 

Štola Na vyhlídce 1 7. 

Štola Na výhlídce 2 8. 

Zkušební ražba 9. 

49°51'9.782" 

17°10'7.921" 

49°51'7.920" 

17°10'5.098" 

49°51'6.901" 

17°10'4.801" 

49°51'6.181" 

17°10'5.520" 

49°51'6.238" 

17°10'5.762" 

49°51'6.002" 

17°10'6.419" 

49°51'21.762" 

17°10'19.455" 

49°51'17.246" 

17°10'20.254" 

49°51'8.579" 

17°10'20.640" 

399 m 

373 m 

428 m 

425 m 

369 m 

Mapa č. 3 

44

11. 2. 2. Štola nad Jelením potokem 

Typickým příkladem ústí štoly ve svahu je místo (bod. 10), nad Jelením 

potokem. Lokalita je umístěna pod cestou (obr. č. 23) a je dobře viditelná. 

Zářez ve tvaru písmene V (obr. č. 25) je umístěn špicí kolmo 

na cestu a v nejhlubším místě má 3 m (obr. č. 24), zásek má rovné mírně 

skloněné dno otevřené do údolí. Štola vykazuje známky odborného zastřelení 

vchodu, patrně z bezpečnostních důvodů, vzhledem k absenci hald hlušiny 

i větší přístupové cesty se mohlo jednat o odvodňovací či větrací štolu. 

GPS souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 4. 

Tabulka č. 4 



Nad Jelením 

potokem 

10. 

49°51'1.919" 

17°10'32.638" 

395 m 

Mapa č. 4 

45

11. 2. 3. Prostřední les 

Severovýchodně nad obcí se nachází několik šachet, ústí štol a hald 

vytěžené hlušiny, které se táhnou ve vysokých pásech kolem cesty (obr. č. 26). 

Vpravo vedle cesty je zavalená šachta (bod č. 11, obr. č. 30) z větší části 

zasypána domovním odpadem, šachta je větších rozměrů a jedná se s největší 

pravděpodobností o přístupovou šachtu, kterou byl dopravován materiál 

i horníci. Rozměry se pohybují přibližně 2 – 2,5 m do hloubky, průměr 4 m, 

je z části zasekána do skály. Za šachtou se táhnout zřetelně viditelné haldy 

vytěžené hlušiny, které místy dosahují výšky až 3,5 m a tvoří dlouhé táhlé 

úvozy (obr. č. 28 a 29), které lemují přístupovou cestu (obr. č. 26). Přibližně 

v polovině spojovací cesty (bod č. 12, obr. č. 27) je ve skále dobře viditelné 

ústí zavalené štoly. GPS souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 5. 

46

Tabulka č. 5 



Šachta, Prostřední 

les 

11. 

Štola, Prostřední les 12. 

49°50'34.800" 

17°10'49.919" 

49°50'41.759" 

17°10'52.320" 

402 m 

443 m 

Mapa č. 5 

47

11. 2. 4. Na kopci – Goldhübel 

Poslední lokalitou na katastru obce Plinkout je oblast v lokalitě 

Na kopci (mapa č. 6). V mapě II. vojenského mapování (mapa č. 12) je místo 

označeno jako Goldhübel a z mapy je patrné, že zde byla místa, která mohou 

značit přítomnost šachet na hlubinnou těžbu zlata. V místě je obdělávané pole 

a pozůstatky po těžbě zde nejsou zjevné (obr. č. 32). Bohužel se v těsné 

blízkosti nachází skládka odpadu, což znesnadňuje i sběry, neboť je místo 

velmi znečištěno plasty a stavební sutí. 

Mapa č. 6: bod č. 1 značí lokalitu ,,Goldhübel,, 

48

11. 3. Křivá 

Lokalita, kde je možné vysledovat pozůstatky po těžbě kovů v katastru 

obce Křivá, se nachází na jihovýchodním svahu kopce Železnorudsko 

(441,4 m n. m.). Místo je lépe přístupné z obce Dlouhá Loučka. V oblasti byly 

provedeny geologické vrty číslo. J 1016 (vrt svislý), ŠA-58A a ŠA-60A 

(kopaná sonda). 

11. 3. 1. Nad Valšovým dolem 

Lokalita je situována v samém okraji katastru obce Křivá 

ve východním konci v zalesněném kopcovitém terénu nad řekou Huntavou 

(mapa č. 7). Část je zastavěna rekreačními chatami a část lokality je zničená 

lomem na těžbu stavebního kamene, přístup zajišťuje lesní cesta. Zasypaná 

šachta je v kopcovitém terénu dobře patrná. Jedna z odboček lesních cest vede 

podél staré úvozové cesty (obr. č. 26), která patně sloužila ke stahování 

vytěžené rudy, podél cesty se nachází zasypané ústí štoly, několik šachet 

a pozůstatky po haldách hlušiny. 

Hloubka jámy po zasypané šachtě byla přibližně 2 m, jáma 

je pravidelného kruhovitého tvaru lemovaná obvalem (viz. bod. č. 1, obr. 33). 

Dalším velmi dobře viditelným pozůstatkem po těžbě je úvoz cesty, 

ač v několika místech je přerušen novou lesní cestou a zasypán. Hloubka se 

pohybuje kolem 2 m, šířka přibližně 1,5 m (viz. body č. 2 a 3, obr. č. 34 a 36), 

úvoz ústí za rekreačními chatami, kde se volně rozšiřuje a tvoří plošinu. Ústí 

štoly (bod 4, obr. č. 35) se nachází vedle cesty a tvoří jej zářez v terénu 

ve tvaru písmene V, vchod je zasypán (patrně z bezpečnostních důvodů 

zastřelen), nachází se v blízkosti staré úvozové cesty (obr. č. 36), přibližně 

uprostřed měřeného úseku, která se v tomto místě mírně rozšiřuje. V okolí 

se patrně nachází větší množství šachet, hald hlušiny a pinek, ovšem je zde 

vysazena lesní školka a hustý porost velmi znesnadňoval pohyb. Nadmořská 

49

výška se pohybuje od 341 m do 352 m. GPS souřadnice k jednotlivým bodům 

viz. tabulka č. 6. 

Tabulka č. 6 



Šachta, Valšův důl 1. 

Úvozová cesta 

spodní konec 

Úvozová cesta horní 

konec 

Ústí štoly, Valšův 

důl 

2. 

3. 

4. 

49°50'7.919" 

17°12'30.961" 

49°50'7.080" 

17°12'28.378" 

49°50'1.201" 

17°12'15.300" 

49°50'4.442" 

17°12'21.302" 

341 m 

336 m – 369 m 

352 m 

Mapa č. 7 

50

12. Artefakty movité 

Břevenec 

Dle nálezové zprávy ze dne 10. 5. 1936 byly v obci nalezeny dva 

středověké střepy a dva přesleny. Střepy (A 79 478, 1 79 482, obr. č. 37, 38) se 

nacházely v hloubce 1,5 m. Dva keramické přesleny o průměru 3 cm 

(A 79 480, A 79 481, obr.. 39). Přírůstkové číslo P 1005/64. 

Plinkout 

Z obce Plinkout máme doloženy ze dne 23. 4. 1934 nálezy čtyř 

středověkých železných šipek do kuše, jednoho klínku a jednoho hřebu 

(viz. obr. 40, 41). Přírůstkové číslo P 1014/64. 

51

13. Závěr 

Jak jsem již zmínila v úvodu práce, vývoj uničovska ovlivnila naleziště 

kovů, především zlata a později i využiti skromných zdrojů stříbra a také 

zdroje železné rudy. Oblast se začala intenzivněji rozvíjet v polovině 

15. století, kdy se rozmohla k těžbě stříbra i těžba železné rudy, která byla 

ukončena v 60. letech minulého století. Jediným místem, kde 

je prokazatelná starší (než středověká a novověká) těžba zlata je oblast 

zkoumané lokality u řeky Oskavy, kde se nachází rýžovnická pole, haldy 

vytěžené hlušiny a pozůstatky kanálů k přivádění vody. Oblast je hustě 

zalesněná lužním lesem a protíná ji dnes již regulované koryto řeky Oskavy. 

Oblast rýžovnických polí, byla jednou ze zkoumaných lokalit, 

kde byl proveden i rozbor zlatinek (Jiránek – Bouška 1994) a svou pozornost 

na ni zaměřil Jaromír Novák, který se věnoval i historii a technologiím těžby. 

Zbývající lokality patří již zcela určitě k lokalitám středověkým 

a novověkým. Oblast okolo Břevence, lokalita pod Křížovým vrchem 

i lokality v katastru obce Plinkout byly využívány, dle zpráv, k těžbě stříbra, 

jelikož se těžba nevyplácela, byla v polovině 18. století ukončena 

a nahrazena těžbou železné rudy, která se pravděpodobně taktéž nevyplácela 

a byla nahrazena novým dolem v Medlově (Důl Barbora). U obce Křivá byla 

zdokumentována jedna lokalita, která je z části odtěžena (lom na těžbu kamene 

a částečně zastavěna rekreačními chatami. Terénním průzkumem bylo zjištěno 

a zmapováno několik šachet, zasypaných ústí štol, přístupových a dnes již 

nevyužívaných, komunikací a hald hlušiny. Podle dokumentů z evidence 

báňského úřadu se jedná o lokality s ukončením těžby před rokem 1800 

po těžbě železné rudy, tudíž díla novověká, všechny byly z bezpečnostních 

důvodů odborně zastřeleny. Sběry znemožňoval hustý porost (lesní školka) 

a navážky nelegálních skládek. 

Na lokalitách i v okolí obcí byly provedeny povrchové sběry 

(v jarních měsících), bohužel se všechny mnou vybraná místa nachází 

52

v blízkosti lidských obydlí a oblasti byly znečištěny domovním odpadem, 

především stavební sutí a plasty. V místě tedy byly zjištěny především důlní 

díla středověká a novověká, která byla zachována v podobě zasypaných šachet, 

ústí štol v lesním porostu a pomalu mizejících hald hlušiny. Některé 

ze zasypaných propadů využívala jako své obydlí liška obecná, která 

zde měla noru. V okolí mnou vybraných míst se nachází více lokalit, které byly 

těžebními areály, a je zde možnost dalšího zkoumání. 

53

14. Resumé 

The surrounding countryside is known Uničov mining iron ore. The city 

is located in Uničov platform. For this work were selected village Břevenec, 

Plinkout and Křivá. There was mapped mining. Locations were taken standing 

position and focused GPS. 

Municipalities are located northeast of the city Uničov. Selected 

villages founded as a mining settlement probably in the 13th and 14 century. 

The original intention was mining silver. Mining, unfortunately, has not paid 

and the end of the 13th century has been stopped. Metal Mining here has been 

restored in the 15th century. The mining of silver was added to iron ore mining. 

Silver mining was halted in the mid-18th century for lack of profitability. Left 

were only the mining of iron ore, which was completed a century later. 

The only mine where mining continued until the 60th the 20 century 

mine was in Medlov Barbara. 

One of the older sites, where gold was mined, location by the river 

Oskava. The place is located in the northern end of the land it covers Břevenec 

and floodplain forest. According to available reports, the place is used 

to extract already the Celts and later used to panning for gold in the Middle 

Ages, there is a documented and an attempt to Modern mining 

(Novák1979, 1-9). There is Břevenec medieval and modern mining facilities. 

In my work I looked at the hill site Under the Cross and the aforementioned 

Oskava location on the river. The best known and most used site is Plinkout 

around the village, there is more mining areas. I processed the area 

of the shafts - the prospect adit 1 and 2, the drift of Deer creek, the area above 

the village in the Middle a forest. In addition, the site where gold was probably 

mined called on the hill. The last area is elaborated around the village Křivá, 

which is part of the village Dlouhá Loučka. Here I focus on the location of the 

north Valšovým dolem. 

54

In the vicinity of the aforementioned villages have been identified 

medieval and modern mining areas for silver mining depths. Later used for 

mining of iron ore. All the sites were aimed a GPS device. They were created 

tables and maps showing locations. Photographs were taken. In the spring 

collections were carried out at the river Oskava above the village Břevenec 

Plinkoutu around. Unfortunately all the places that I selected and went through 

the contaminated building rubble and rubbish. The conclusion is a catalog 

of sites and rich visual mapping and attachment. 

55

15. Slovník 

bonanza – kapsa nahromaděného zlata 

deprese - prohlubeň 

dobývka - těžba 

dunklování – šachty situovány vedle sebe 

fudrnost – chodba ražená po žíle 

halda – výsypka, hromada sypkého materiálu 

cajcl – slepé šachtice, které sledují žílu, hloubky max. 8 m 

hlušina – materiál, který je vytěžen během hlubinné těžby jako 

nezužitkovatelný materiál, ukládá se poblíž těžební jámy 

joch – věnec, který slouží ke zpevnění šachty, skládá se s polen kladených na 

sebe 

obval – navršená hornina kolem ústí šachty kruhového nebo poloměsíčitého 

tvaru 

ratšachta – šachta, kde je jako těžební stroj použito kolo na vodní pohon 

richtšachta – svislá šachta, zakládaná od 14. století, délka se pohybovala 

od 150 do 200 m 

sejp – navršená přerýžovaná hornina 

šufr – kutací objekt 

šrůt – výdřeva chodby 

štadel – prostor pro uskladnění dřeva 

56

šlégr – chodba ražená pomocí želízka 

trejbšachta – šachta, kde je jako těžební stroj použit žentour 

Použité zkratky 

PPk – přírodní park 

57

16. Seznam literatury a elektronických zdrojů 

BEZDĚČKA, J. 2000: Dvě poznámky k hornictví Jeseníků. In: Zdař Bůh = 

Glück auf., Moravská expedice, Moravský Beroun. s. 32-39. 

DEMEK, J. – MACKOVČIN, P. A KOL. 2006: Zeměpisný lexikon ČR: Hory 

a nížiny. Brno. 

HLADÍK, J. – DVORSKÝ, F. 1897: Vlastivěda moravská. Země a lid. Přírodní 

poměry Moravy. Brno. 

HOSÁK, L. 1959: Historický místopis střední a severní Moravy: okres 

olomoucký, okres prostějovský. Olomouc. 

HOSÁK, L. 1967: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. 

Úvodní svazek, Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období 

feudalismu do roku 1848. Ostrava. 

HOSÁK, L. 1956: Z minulosti Olomouckého kraje. Olomouc. 

JANOŠKA, M. 2001: Nízký Jeseník očima geologa. Olomouc. 

JIRÁNEK, J. – BOUŠKA, M. 1994: Příspěvek k mineralogii zlata 

z oskavského rozsypu u obce Břevenec. In: Časopis slezského zemského 

muzea, Série A Vědy přírodní. roč. 43, číslo 3, Opava. s. 193 – 200. 

KAŇÁK, B. – PALIŠEK, O. 1984: Uničov v zrcadle středověkých listin. 

Uničov. 

KOL. AUTORŮ 1928: Uničovsko v minulosti a dnes: jubilejní spis k oslavě 

80letého zrušení roboty a 10letého trvání Republiky československé. Uničov. 

KOL. AUTORŮ 1992: Vlastivěda moravská. Země a lid, Neživá příroda. Nová 

řada; sv. 1, Brno. 

58

KOL. AUTORŮ 1999: Seznam nemovitých památek místního a regionálního 

významu okresu. Olomouc. 

KOŘAN, J. – ŽEBERA, K. 1955: Přehledné dějiny československého 

hornictví. I. Praha. 

MAJER, J. 2004: Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Obrazy 

z dějin těžby a zpracování. Praha. 

MAKAS, M. A KOL. 1987: 700let Šumvaldu. Olomouc. 

MORAV, K. 2000: Dolování na Šternbersku. In: Z dějin oblasti. Moravský 

Beroun. 

NOVÁK, J. 1979: K vývoji dolování drahých a barevných kovů na severní 

Moravě. In: Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, č. 201, s. 1-9. 

NOVÁK, J. 1985: Těžba a rýžování zlata v Jeseníkách. In: Vlastivědné 

listy,Olomouc. roč. 11, číslo 2, s. 30-32. 

NOVÁČEK, K. 1993: Klasifikace povrchových stop po zaniklé těžbě surovin 

(Příspěvek k metodice povrchového průzkumu). In: Studie z dějin hornictví 23, 

7 – 11. 

NOVOTNÝ, P. – ZIMÁK, J. 2003: Zlaté Hory: historie a současnost ložiska 

zlata evropského významu. Olomouc 

PINKAVA, V. 1922: Unčovský a Rýmařovský okres, Brno 

PLEINER, R. 1958: Základy slovanského železářského hutnictví v Českých 

zemích. Vývoj přímé výroby železa z rud od doby halštatské do 12. věku. 

Praha. 

PLEINER, R. – KOŘAN, J. – KUČERA, M. – VOZÁR, J. 1958: Dějiny 

hutnictví železa v Československu 1. Od nejstarších dob do průmyslové 

revoluce. Praha. 

59

ROZLOŽNÍK, L. – HAVELKA, J. – ČECH, F. – ZORKOVSKÝ, V. 1987.: 

Ložiská nerastných surovín a ich vyhladavanie. 1. vyd. Bratislava. 

SILBERNAGEL, A. – JECH, J. – HAVRLÍK, A. – BAIMLER , M. 1981: 

Nauka o kovech, pro střední průmyslové školy hutnické. Praha. 

SOUŠEK, T. 1985: Uničov. Malé dějiny města. Uničov. 

SOUŠEK, T. 1970: Místopis Uničovska 1848 – 1960. Olomouc. 

SULDOVSKÝ, J. 2007: Kronika hornictví zemí Koruny české. Ústí nad 

Labem. 

SPURNÝ, F. 1972: Severomoravské železářství do Bílé hory, nástin vývoje. 

Šumperk. 

VLACH, J. 1958: Nízký Jeseník a přilehlé oblasti. Praha. 

ZAPLETAL, J. 2013: Uničov a neživá příroda. In: Konečný, K. – Burešová, J. 

ed: Dějiny města Uničova. Uničov v tisku. 

60

Elektronické zdroje - publikace: 

HRABÁK, J. 1902: Hornictví a hutnictví v království českém jeho vznik 

a vývoj až po nynější stav, dle různých pramenů a vlastních názorů [online]. 

[citováno 14. 8. 2012]. Dostupné z WWW: < 

http://www.hornictvi.info/cteni/montan/montan.htm > 

JIČÍNSKÝ. J, 1944: Česko - německý hornický slovník, Výrazy z oboru 

hornictví, strojnictví, hutnictví a přidružených oborů k důlním závodům. Vyšlo 

jako součást knihy "Úvod do hornictví" [online]. [citováno 14. 8. 2012]. 

Dostupné z WWW: < http://www.hornictvi.info/cteni/cesnem/cesnem.htm > 

MAJER, J. – ČÁKA, J. 1971: Technika českých a slovenských dolů v průběhu 

dějin, Symposium Hornická Příbram ve vědě a technice 1971 [online]. 

[citováno 14. 8. 2012]. Dostupné z WWW: < 

http://www.hornictvi.info/cteni/techcs/techcs.htm > 

NOVOTNÝ, P. – ZIMÁK, J. 2003: Zlaté Hory. Historie a současnost ložiska 

zlata evropského významu [online]. [citováno 14. 8. 2012]. Dostupné z WWW: 

< http://www.hornictvi.info/cteni/zhory/zhory.htm >. 

Elektronické zdroje - mapy: 

http://archivnimapy.cuzk.cz/ 

www.geofond.cz 

www.kontaminace.cenia.cz 

www.mapy.cz 

http://www.plinkout.cz/ 

61

Fotografie: 

Fotografie lokalit byly pořízeny ve dnech 24. 3., 31. 3. a 4. 8. 2012. 

Autorem je Kateřina Šestáková. 

62

17. Příloha, katalog obrazové a mapové dokumentace 

Vyznačení lokalit na historických mapách 

Břevenec 

Mapa č. 8: Vyobrazení lokalit na II. vojenském mapování z let 1836 – 1852. 

bod 1. Rýžoviště na Oskavě 

bod 2 Pod Křížovým vrchem 

63

Mapa č. 9: Vyobrazení lokalit na III. vojenském mapování z let 1876-1878 

bod 1. Rýžoviště na Oskavě 

bod 2 Pod Křížovým vrchem 

64

Mapa č. 10: Vyobrazení lokalit na vojenské mapě z let 1950 - 1952 

šipky vytyčují umístění lokality u řeky Oskavy 


šipky vytyčují umístění lokality Pod Křížovým vrchem 

65

Plinkout 

Mapa č. 12: Vyobrazení lokalit na II. vojenském mapování z let 1836 – 

1852. 

bod 1. Lokalita Na Šachtách 

bod 2. Štola nad Jelením potokem 

bod 3. Těžební pole v Prostředním lese 

bod 4. lokalita Goldhübel 

66


bod 1. Lokalita Na Šachtách a Štola nad Jelením potokem 

bod 2. Těžební pole v Prostředním lese 

bod 3. lokalita Goldhübel 

67


šipky vytyčují umístění lokality Na šachtách 


šipka vytyčuje umístění lokality nad Jelením potokem 

68

Křivá 

Mapa č. 16: Vyobrazení lokalit na II. vojenském mapování z let 

1836 – 1852. 

bod 1. Lokalita nad Valšovým dolem 

69


bod 1. Lokalita nad Valšovým dolem 

70


šipka vytyčuje umístění lokality nad Valšovým dolem 

71

Fotografie lokalit 

Břevenec - rýžoviště na řece Oskavě 

Obr. č. 1: Pohled na plochu lokality rýžovišť u řeky Oskavy ze SV od 

odbočky do Mostkova (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012) 

Obr. č. 2: Přívodní kanál (šířka přibližně 1,3 m), který lemují dvě haldy 

hlušiny (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012) 

72

Obr. č. 3: Přívodní kanál 

(šířka přibližně 1,3 m), 

který lemují dvě haldy 

hlušiny, figurant má výšku 

cca 1,90 m (fotografie byla 

pořízena dne 24. 3. 2012) 

Obr. č. 4: Regulované koryto řeky Oskavy z JV (fotografie byla pořízena 

dne 24. 3. 2012) 

73

Obr. č. 5: Pohled na haldy hlušiny na levém břehu Oskavy (fotografie byla 


Obr. č. 6: Pohled na haldu hlušiny, výška 1,5 m, délka 5 m. (fotografie byla 


74

Obr. č. 7: Pohled na haldu hlušiny, která se nachází na pravém břehu 

Oskavy, výška 4 m. (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012) 

Obr. č. 8: Pohled druhý přívodní kanál (šířka1,3 m) a hlady hlušiny výška 

3 m, vše leží na pravém břehu řeky Oskavy (fotografie byla pořízena dne 

31. 3. 2012) 

75

Obr. č. 9: Pohled na lokalitu ze silnice č. 370, od odbočky do Rýmařova 

(fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012) 

76

Břevenec – pod Křížovým vrchem 

Obr. č. 10: Ústí úvozové 

cesty nad obcí Břevenec, 

šířka úvozu je 2,5 - 3 m a 

hloubka se pohybuje od 1 do 

2 m (fotografie byla pořízena 

dne 24. 3. 2012) 

Obr. č. 11: Úvozová cesta, pohled od JV, v pravé horní části fotografie je 

možné vidět šachtu (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012) 

77

Obr. č. 12: Šachta nad obcí Břevenec, pohled ze severu, hloubka šachty 

je 1,2 m. je pravidelného kruhového tvaru, poloměru 2 m (fotografie byla 


Obr. č. 13: Šachta nad obcí Břevenec, pohled ze severu, hloubka šachty 

je 1,2 m, je pravidelného kruhového tvaru, poloměru 2 m, vpravo se nachází 

úvozová cesta (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012) 

78

Obr. č. 14: Šachta nad obcí Břevenec, pohled ze SZ, hloubka šachty je 

1,3 m je pravidelného kruhového tvaru, poloměru 4 m (fotografie byla 


Obr. č. 15: Původní přístupová cesta k těžebním polím pod Křížovým 

vrchem, šířka až 3 m, cesta je zpevněná, pohled z východu. (fotografie byla 


79

Plinkout – lokalita Na Šachtách 

Obr. č. 16: Propad šachty pohled z cesty, propad měl hloubku 1,6 m, je 

pravidelného kruhového tvaru o průměru 3 m, šachtu lemuje poloměsíčitý 

obval. (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012) 

Obr. č. 17: Propad šachty pohled z cesty, propad měl hloubku 1,8 m, je 

nepravidelného kruhového tvaru o průměru přibližně 3 m, šachtu lemuje 

kruhový obval. (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012) 

80

Obr. č. 18: Zavalené ústí štoly 

v lokalitě Na vyhlídce. 

(fotografie byla pořízena dne 

31. 3. 2012) 

Obr. č. 19: Zavalené ústí štoly 

v lokalitě Na vyhlídce, ústí se 

nacházelo v propadu o hloubce 

1,4 m. (fotografie byla pořízena 

dne 31. 3. 2012) 

81

Obr. č. 20: Propad šachty Na vyhlídce 1 z východu, propad měl hloubku 

1,8 m, je nepravidelného kruhového tvaru o průměru přibližně 3 m, šachtu 

lemuje poloměsičitý obval (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012) 

Obr. č. 21: Propad šachty Na vyhlídce 2 z východu, v místě se nacházelo 

více menších šachet. Všechny propady měly hloubku 1 m, měly pravidelný 

kruhový tvar o poloměru 2 m a kruhový obval. (fotografie byla pořízena dne 

31. 3. 2012) 

82

Obr. č. 22: Propad ústí pokusné ražby 

v lokalitě Na vyhlídce. (fotografie byla 


83

Plinkout – štola nad Jelením potokem 

Obr. č. 23: Pohled z cesty na ústí štoly nad Jelením potokem. (fotografie 

byla pořízena dne 4. 8. 2012) 

Obr. č. 24: Pohled na ústí štoly nad Jelením potokem, hrot záseku směřuje 

na jih. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012) 

84

Obr. č. 25: Pohled na profil ústí štoly 

nad Jelením potokem ve tvaru písmene 

V. (fotografie byla pořízena dne 

4. 8. 2012) 

85

Plinkout – v Prostředním lese 

Obr. č. 26: Pohled na úvozovou 

cestu v Prostředním lese z haldy 

hlušiny. (fotografie byla pořízena 

dne 4. 8. 2012) 

Obr. č. 27: Pohled na ústí zavalené štoly v Prostředním lese, hrot záseku 

směřuje na východ. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012) 

86

Obr. č. 28: Pohled na haldy hlušiny v Prostředním lese, hřeben hald směřuje 

severo – jižním směrem, dosahuje výšky až 3,5 m. (fotografie byla pořízena 

dne 4. 8. 2012) 

Obr. č. 29: Pohled na haldy hlušiny v Prostředním lese, hřeben hald směřuje 

severo – jižním směrem, dosahuje výšky až 3,5 m. (fotografie byla pořízena 

dne 4. 8. 2012) 

87

Obr. č. 30: Pohled na 

šachtu v Prostředním lese. 

(fotografie byla pořízena 

dne 4. 8. 2012) 

Obr. č. 31: Pohled na lokalitu v Prostředním lese z jihu. (fotografie byla 


88

Plinkout – lokalita Na kopci 

Obr. č. 32: Pohled na lokalitu Na Kopci ze severu. (fotografie byla pořízena 

dne 4. 8. 2012) 

89

Křivá – lokalita nad Valšovým dolem 

Obr. č. 33: Pohled na šachtu v lokalitě nad Valšovým dolem, šachta měla 

hloubku 2,3 m, je pravidelného kruhového tvaru o poloměru 3 m, šachta 

byla lemována poloměsíčitým obvalem. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 

2012) 

Obr. č. 34: Pohled na úvozovou 

cestu v lokalitě nad Valšovým 

dolem. (fotografie byla pořízena 

dne 4. 8. 2012) 

90

Obr. č. 35: Pohled na zavalené ústí štoly v lokalitě nad Valšovým dolem. 

(fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012) 

Obr. č. 36: Pohled na horní konec úvozové cesty v lokalitě nad Valšovým 

dolem. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012) 

Mapy s vyobrazením místa pořízení fotografií se směrem pohledu 

91

Čísla u šipek odpovídají číslu obrázku (fotografie), směr šipky značí směr 

pohledu a místo na fotografii. 

Mapa č. 19: lokalita na řece Oskavě, fotografie s číslem 9, byla pořízena 

mimo tento výřez mapy 

Mapa č. 20: lokalita pod Křížovým vrchem 

92

Mapa č. 21: lokalita Na šachtách 

Mapa č. 22: lokalita nad Jelením potokem 

93

Mapa č. 23: lokalita v Prostředním lese 

Mapa č. 24: lokalita Na kopci 

94

Mapa č. 25 

95

Nálezy z obce Břevenec 

Obr. č. 37: A 79 478 

0 5cm 

Obr. č. 38: A 79 479 

0 5cm 

96

0 5cm 

Obr. č. 39: Přesleny A 79 480, A 79 481 

97

Nálezy z obce Plinkout 

0 5cm 

Obr. č. 40: Hřeby 

98

Obr. č. 41: Šipky 0 5cm 

99

thesis - Theses

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?